Upálena v devatenácti: příběh Johanky z Arku

Bylo jí třináct, když začala slyšet hlasy. Archanděl Michael, svatá Kateřina, svatá Markéta. Zpočátku jen šeptaly, postupem let se stávaly konkrétnější a naléhavější. Měla osvobodit Francii. Měla dovést korunního prince ke korunovaci. Měla vzít na sebe mužský šat a jít do války. Venkovská dívka z lotrinské vesnice Domrémy, která neuměla psát a nikdy nepřekročila hranice svého kraje.

Moderní psychiatři by její příznaky nejspíš zařadili pod bipolární poruchu nebo paranoidní schizofrenii. Středověk měl vlastní výkladový rámec. A Johanka z Arku – správně Darc, podle příjmení otce, nikoli podle žádného místa – se stala, díky svému přesvědčení, jednou z nejpodivuhodnějších postav evropských dějin.

Velitel, který ji poslal domů

Na jaře 1428 se Johanka vydala se strýcem do Vaucouleurs. Chtěla se setkat s kapitánem francouzské posádky Robertem de Baudricourtem a přesvědčit ho, aby jí zajistil doprovod ke Karlovi, korunnímu princi ukrývajícímu se v Chinonu. Baudricourt ji vyslechl a strýci vzkázal, ať dívku odveze zpátky a pořádně ji vyfackuje za drzost. Johanka odjela, ale v lednu 1429 se vrátila.

Tentokrát byl Baudricourt opatrnější. Nařídil místnímu knězi, aby ji podrobil zkoušce – zjistil, zda ji neovládají zlé síly. Kněz po rozhovorech prohlásil, že na ní neshledal nic podezřelého. Baudricourt nakonec souhlasil a Johance přidělil ozbrojený doprovod.

Jedenáct dní přes nepřátelské území

Cesta do Chinonu vedla z velké části přes Burgundsko, které stálo na straně Anglie. Johanka se proto oblékla jako muž. Jezdecké kalhoty, tunika, krátký kabátec, ostříhané vlasy, meč u pasu. Nebyl to protest ani symbol – byl to pragmatismus. Skupina se pohybovala převážně v noci, vyhýbala se hlídkám a po jedenácti dnech dorazila 6. března 1429 do Chinonu.

Karel ji nepřijal okamžitě. Nechal ji nejprve několik dní čekat a při samotném setkání se – podle dobových svědectví – převlékl do obyčejného šatu a schoval se mezi dvořany. Chtěl vědět, jestli ho pozná bez insignií moci. Johanka k němu přistoupila bez váhání.

Ani to však nestačilo. Karel nechal Johanku podrobit důkladnému teologickému výslechu. Komise duchovních zkoumaly obsah jejích vidění, její víru i charakter a posuzovaly, zda její zkušenosti pocházejí z božského, lidského nebo ďábelského zdroje. Po několika týdnech dospěly k závěru, že Johanka nepůsobí jako kacířka ani jako podvodnice. Karel jí svěřil vojenský oddíl.

Orléans, Tourelles, Patay

Angličané v té době obléhali Orléans už několik měsíců. Jeho pád by mohl zlomit francouzský odpor na jihu a otevřít cestu dál do nitra země. Johanka dorazila k městu na jaře 1429 s korouhví s francouzskými liliemi a nápisem Jesus Maria. Brzy po příjezdu byla zasažena šípem do ramene, po ošetření se vrátila na bojiště.

Rozhodující byl pád pevnosti Tourelles, která kontrolovala přístup k městu přes řeku. Angličané po jejím dobytí obléhání ukončili a 8. května 1429 byl Orléans volný. Francouzská vojska přešla do ofenzivy. V následujících týdnech padla Jargeau, Meung-sur-Loire, Beaugency a v červnu u Patay Johančiny oddíly rozdrtily anglickou armádu v otevřeném poli. Poté vyrazila na Remeš.

Korunovace, která změnila válku

Johanka trvala na tom, že Karel musí být korunován v Remeši – tradičním korunovačním městě francouzských králů – protože bez korunovace jeho legitimita zůstávala zpochybnitelná. Cesta vedla přes města, která nebyla plně pod francouzskou kontrolou, ale většina z nich se poddala bez většího odporu. 17. července 1429 byl dauphin v remešské katedrále korunován jako Karel VII.

Johanka stála při tom s korouhví v ruce. Říkala, že korouhev nesla námahu, a proto jí náleží i čest. Karlovo postavení se korunovací výrazně posílilo. Na královském dvoře se ale zároveň začalo měnit ovzduší. Johančin vliv pomalu slábl, svěřované úkoly byly stále méně strategické a stále více riskantní.

Skok z okna a zrada u Compiègne

Na podzim 1429 se Johanka ještě účastnila neúspěšného útoku na Paříž, tentokrát bez královy podpory. Na jaře 1430 hájila s malým oddílem Compiègne. Dne 23. května 1430 byla během bojů zajata, patrně zradou, burgundskými vojáky.

Drželi ji na hradě Beaurevoir. V září 1430 vyskočila z okna věže z výšky přibližně pětadvaceti metrů. Našli ji lovci, kteří se vraceli domů. Tři dny ležela v bezvědomí. Burgunďané ji přesunuli do Arrasu. Nechtěli, aby zemřela jinak než potupnou smrtí na hranici – a nakonec ji prodali Angličanům za deset tisíc liber.

Proces, kalhoty a kapří polévka

Angličané nepotřebovali Johanku jen potrestat. Potřebovali zpochybnit celý symbolický základ jejího působení – přesvědčit Francouze, že jejich hrdinka byla ve skutečnosti kacířka nebo čarodějnice. Proces vedl v Rouenu francouzský biskup Pierre Cauchon, loajální vůči Anglii.

Před zahájením procesu vyslali Angličané posly do Domrémy. Zjišťovali, jak Johanka žila, hledali důkazy o spolku s ďáblem. Nenašli nic. Zaměřili se proto na mužský oděv. V tehdejším chápání jasný přestupek proti božskému řádu. Na jednotlivá slyšení musela přicházet v dámských šatech, v cele je ale odmítala. Soudci to vykládali jako zatvrzelost a projev kacířství. Johanka vysvětlovala, že ji oděv chrání před násilím strážných.

V dubnu 1431 onemocněla a začala zvracet. Tvrdila, že ji otrávil kapr, který jí dal sám Cauchon. Angličané byli znepokojeni – správce Rouenu Richard Beauchamp, hrabě z Warwicku, situaci shrnul bez okolků: král ji draze koupil a chce, aby zemřela rukou spravedlnosti, ne nemocí.

V květnu 1431 byla devatenáctiletá Johanka na náměstí Vieux-Marché v Rouenu upálena jako kacířka a čarodějnice. Kat z ní před zapálením strhl šaty, aby bylo jasné, že jde o ženu. Kolem hranice stáli lidé, kteří do poslední chvíle věřili, že jí plameny neublíží. Tělo neshořelo napoprvé. Zapálili ho znovu. A znovu. Popel pak rozprášili do Seiny.

Co zbylo

Karel VII. si nakonec podmanil takřka celou Francii a inicioval obnovení procesu. Světský soud Johanku rehabilitoval v plném rozsahu. Papež Pius X. ji blahořečil v roce 1909, Benedikt XV. ji svatořečil v roce 1920. Dnes je spolupatronkou Francie.

Johanka neuměla psát. Za celý život se naučila nanejvýš svůj podpis. Dopisy ale čile diktovala a několik se jich dochovalo. Jeden byl adresován českým husitům, kterým vytýkala jejich náboženské postoje a násilí – i když někteří historici jeho pravost zpochybňují.

Moderní historici ji hodnotí především jako morální symbol a zdatného vojenského stratéga, nikoli jako bojovnici s mečem v ruce. Ani jedno z toho ale nevysvětluje, jak dívka ze zapomenuté lotrinské vesnice přesvědčila vojevůdce, krále i církevní komise, že ví, co dělá – a pak to skutečně dokázala.

Zdroje: