Článek
Když se život rozpadne, může se znovu postavit. Můj příběh je o nemoci, ztrátě, ale hlavně o lásce, která mě drží při životě, a o naději, která se nevzdává, i když tělo už dávno přestalo poslouchat.
Jmenuji se Martin Pavlák, je mi 43 let a celý život jsem byl truhlář. Miloval jsem práci rukama, vůni dřeva, pocit, že z ničeho vzniká něco krásného. V roce 2015 se mi narodil syn Martinko. Držel jsem ho v náručí a měl pocit, že svět je dokonalý. Byl jsem hrdý a šťastný táta. Jenže v ten samý rok přišla diagnóza roztroušené sklerózy, která mi postupně vzala všechno – práci, sílu, možnost živit rodinu… a nakonec i rodinu samotnou. Zůstal jsem sám, na úplném dně, a tehdy jsem udělal chybu, kterou už nikdy nechci zopakovat. Sáhl jsem si na život. Přežil jsem. A právě tam začal nový příběh.
V nemocnici jsem začal psát s jednou ženou. Nečekal jsem nic, jen lidské slovo. Ale z obyčejného psaní se stalo něco, co dodnes nechápu. Našel jsem lásku, která mě drží už šest let. Ženu, která mě přijala takového, jaký jsem. Ne silného truhláře. Ne zdravého muže. Ale člověka, který bojuje. A nejen ona ale i její dvě dospělé děti mě přijaly jako vlastního. Díky nim často zapomínám, že mám RS. Zapomínám na bolest, strach, omezení. Oni jsou moje síla. Můj klid. Můj smích. Moji andělé.
Dnes už se vůbec nehýbu. Nemoc mi vzala veškerý pohyb. Ovládám už jen hlavu, se kterou řídím elektrický vozík a píšu na PC. Jsem vězněm ve vlastním těle, ale ne ve vlastní mysli. Ta bojuje dál. A bojuje hlavně kvůli synovi. I když je každá cesta za ním fyzický i psychický boj, jezdím dál. Když ho vidím… když slyším jeho hlas… když se na mě podívá… všechno to stojí za to. Je to radost i bolest zároveň. Připomínka toho, co jsem ztratil. Ale i toho, co nikdy nepřestanu milovat.
Nebojím se smrti. Nebojím se invalidity, ta už přišla. Bojím se něčeho jiného: že jednou ztratím i možnost mluvit a polykat. Že ztratím poslední kousek svobody. A hlavně… že už nebudu moct být tátou. Že nebudu moct říct synovi, že ho miluju. To je moje největší noční můra. A proto se nevzdávám.
Moje nemoc se zhoršuje každým dnem. To, co bylo včera možné, je dnes boj. A to, co je dnes boj, může být zítra nemožné. Proto prosím o pomoc. Ne o lítost ale o možnost žít důstojně. Sbírka mi pomáhá dál jezdit za synem, zvládat výdaje, které zdravého člověka ani nenapadnou, udržet domácnost, zaplatit nutné revize zdravotních pomůcek, které jsou pro mě životně důležité. Pomáhá nám překonávat nečekané překážky, které u této nemoci přicházejí vždy ve chvíli, kdy si myslíme, že jsme něco zvládli.
A hlavně moje sbírka mi pomáhá, abych se v budoucnu nemusel ponižovat a prosit o každou drobnost. Abych mohl žít s důstojností, kterou si každý člověk zaslouží. Abych mohl být dál tátou. Abych mohl žít život, který má smysl.
Odkaz na mou oficiální sbírku: Na moji sbírku je možné se dostat kliknutím na fotku.
Píšu pomocí speciálních technologií ovládaných hlavou a s pomocí AI, protože moje tělo už se vůbec nehýbe… ale hlava a srdce pořád bojují.
Každý hlas podpory mi pomáhá dál bojovat, jezdit za synem a žít důstojně. Děkuji vám všem za lidskost a pomoc.
