Článek
Po roce 1989 hledaly státní podniky nové majitele, ceny se měly přestat určovat z úřadu a Češi se učili podnikat. Klaus byl u toho už jako federální ministr financí. Na reformách pracovali i další, jeho jméno však s nimi zůstalo spojeno.
Kuponová knížka jako vstupenka do kapitalismu
Od ledna 1991 se uvolnila většina cen. Zdražení bylo rychlé, mzdy za ním zaostávaly. Stát zároveň začal prodávat obchody, provozovny i velké podniky. Klaus prosazoval rychlost. Obával se, že otálení vrátí rozhodování o ekonomice politikům.
Bývalý prezident Václav Klaus
Nejviditelnějším symbolem se stala kuponová privatizace. V letech 1992 a 1994 mohli lidé za kupony získat podíly ve firmách. Pro řadu rodin to byly první akcie. Někdo chtěl elektrárenskou společnost, jiný hotel. Další vložil kupony do fondu.
V letošním ohlédnutí za privatizací se připomíná zájem o pražské hotely, ČEZ a tehdejší SPT Telecom. Zájemci se mnohem opatrněji dívali na těžké strojírenství, které ztrácelo východní odbytiště. „Lidé sázeli na vzácná aktiva na dobrých adresách,“ popsal analytik Adam Austera. Informací měli málo.
Lze uvést, že kupony nebyly jedinou metodou. Existovaly restituce, dražby, přímé prodeje i vstup zahraničních investorů. Sám Klaus v zářijovém rozhovoru odmítl představu, že takto přešlo do soukromých rukou všechno. „Existovala celá řada dalších forem privatizace,“ upozornil. Kuponům přisoudil zhruba čtvrtinu hospodářství. Část podniků prosperovala, jiné skončily konkurzem. Drobní akcionáři často prodělali.
Stát vznikal, Ústava se psala narychlo
Roku 1992 už Klaus nebyl jen ekonomickým reformátorem. Po volbách vedl českou vládu a s Mečiarem jednal o rozdělení federace. Do 1. ledna 1993 bylo nutné připravit novou Ústavu.
Vládní komisi pro přípravu Ústavy vedl Klaus. Jejím místopředsedou Jan Kalvoda, tajemníkem Cyril Svoboda. Text připravovali právníci a politici. Označit Klause za jediného autora by bylo nepřesné. Měl však důležitou politickou roli v týmu, jehož návrh se stal podkladem pro jednání České národní rady.
Ta Ústavu schválila 16. prosince 1992. Patnáct dní před vznikem republiky.
Při této příležitosti je nutné, aby zaznělo, že stručnost ústavních ustanovení není sama o sobě důkazem chyby. Základní zákon má ponechat prostor politické praxi a soudnímu výkladu. V Česku však některé otázky zůstaly otevřené i po letech.
Text, který si prezidenti vykládají po svém
Kupříkladu jmenování ministrů. Ústava říká, že je prezident jmenuje na návrh předsedy vlády. Nestanoví však výslovnou lhůtu ani přesný postup při odmítnutí navrženého kandidáta. O takové mezery se opakovaně přely Hrad a vláda.
Právě v tomto ohledu je možné zmínit i zahraniční politiku. Prezident zastupuje stát navenek, vláda však za něj nese hlavní politickou odpovědnost. Když obě instituce nesouhlasí, strohé znění Ústavy nemusí spor samo vyřešit.
Bývalý prezident Václav Klaus
Z tohoto hlediska je potřeba podotknout, že Klaus později stanul i na druhé straně ústavních konfliktů. Jako prezident v letech 2003 až 2013 pravomoci hlavy státu sám vykonával a vykládal. V roce 2004 kupříkladu požadoval od budoucího premiéra Stanislava Grosse podpisy poslanců na podporu vlády. Takový postup Ústava výslovně nepředepisovala.
Klaus letos v rozhovoru hájil transformační cestu a připomněl, že stát tehdy nemohl čekat na ideální podmínky. Podobná časová tíseň provázela i vznik Ústavy. V ekonomice bylo tempo jeho vědomou volbou. U ústavních pravidel se otázka přesnosti vrací pokaždé, když se prezident a vláda nedohodnou.
Zdroje
