Článek
Na sociálních sítích se pro tento trend vžilo označení „convent summer“, tedy klášterní léto. Mladé ženy sdílejí fotografie skromných pokojů, společných jídel nebo zahrad, ve kterých místo hudby a telefonů poslouchají především zvony a vlastní myšlenky.
Představa života jeptišky přitom získává překvapivě moderní podobu. Nejde vždy jen o náboženské přesvědčení. Klášter představuje také opak života založeného na výkonu, spotřebě a neustálém porovnávání s ostatními. Nabízí předem daný řád, pocit sounáležitosti a možnost věnovat se činnosti, která má podle jeho obyvatel jasný smysl.
Místo dovolené několik dnů v tichu
Kláštery a duchovní centra pořádají pobyty, během nichž se návštěvníci zapojují do běžného života komunity. Pomáhají na zahradě, vaří, účastní se bohoslužeb nebo tráví část dne mlčením. Některé programy jsou výslovně určeny lidem, kteří přemýšlejí o duchovním povolání, jiné jsou otevřené každému, kdo si potřebuje odpočinout.
Zájem podporují také sociální sítě. Videa ukazující klidný život řeholních sester působí jako protipól obrazovek plných luxusních dovolených, dokonalých postav a pracovních úspěchů. Klášterní život je v nich vykreslen jako prostor, kde člověk nemusí budovat vlastní značku, hledat partnera ani neustále dokazovat svou hodnotu.
Popularita krátkodobých pobytů ale neznamená, že by se mladé ženy začaly houfně stávat jeptiškami. Celkový počet řeholnic ve světě naopak dlouhodobě klesá. Podle vatikánských statistik se jejich počet snížil z více než 599 tisíc v roce 2022 na přibližně 589 tisíc o rok později. Pokles je nejvýraznější v Evropě a Severní Americe, kde řada komunit stárne a nové členky přicházejí jen výjimečně.
Ve Spojených státech tvoří ženy mladší 30 let méně než jedno procento všech katolických řeholnic. Každoročně sice do řádů vstupuje zhruba sto až dvě stě mladých žen, značná část z nich však dlouhý proces nedokončí. Cesta ke složení trvalých slibů může trvat sedm až deset let.
Nabídka jistoty v nejisté době
Ty, které se pro řeholní život skutečně rozhodnou, často mluví o potřebě společenství a smysluplné práce. Američanka Seyram Mary Adzokpa původně plánovala manželství a tři děti. Myšlenka vstoupit do řádu ji napadla až v dospělosti, když v obchodě náhodou spatřila dvě dominikánské sestry. Později se přidala ke komunitě v New Orleans, kde vedle modliteb využívá také své zkušenosti zdravotní sestry.
Čtyřiadvacetiletá Zoey Stapletonová se zase rozhodla vstoupit k františkánkám v Ohiu. Musela se vzdát části osobního majetku, módního oblečení i běžného používání telefonu. Právě omezení osobních potřeb však vnímala jako cestu ke svobodnějšímu a soustředěnějšímu životu.
Pro některé zájemkyně představují překážku také studentské půjčky. Řády obvykle požadují, aby uchazečka před vstupem neměla dluhy. Mladé Američanky proto někdy využívají neziskové organizace, které jim pomáhají půjčky splatit, aby vůbec mohly proces přijímání zahájit.
Rostoucí zájem o klášterní pobyty proto není důkazem návratu masového řeholního života. Spíše ukazuje, že část mladé generace postrádá ticho, pevné vztahy a pocit, že její každodenní činnost někomu prospívá.
Většina návštěvnic se po několika dnech vrátí k práci, telefonu i partnerskému životu. Zkušenost za zdmi kláštera jim ale může připomenout, že spokojenost nemusí vždy znamenat více peněz, zážitků a možností. Někdy může být největším luxusem právě život, ve kterém je možností podstatně méně.
