Článek
Stačí večer přijít na návštěvu. Hostitel ukáže ke dveřím a řekne, ať člověk rožne. Návštěvník z Čech může začít hledat vypínač až po vysvětlení. Rožnout znamená rozsvítit a na části Moravy je to stejně samozřejmé sloveso jako jinde zapnout světlo. Jeho podoba připomíná starší sloveso rozžehnout. S grilováním nemá v této větě nic společného.
Problém není v tom, že by se lidé neuměli vyjádřit. Jen od dětství používají pro stejnou věc dvě různá slova.
Když se rozsvěcí, ale nerožní maso
Na mapě to vypadá jednoduše. Čechy na západě, Morava na východě. Jenže řeč se nemění jednou čárou na hranici. Jinak mluví lidé na Hané, jinak ve Slovácku nebo na Valašsku. A obyvatel Brna nemusí rozumět nářečnímu slovu z vesnice nedaleko Vsetína.
A co třeba dědina? Nejde o místo plné dědečků, nýbrž o vesnici. V některých obcích se tento výraz drží jako místní názvy polí a potoků. Jinde už ho i děti znají spíš z vyprávění.
„Tož rožni, enom na chvilku,“ může zaznít při večerním hledání klíčů. Tož bývá výrazem na začátku věty, enom znamená jenom. Nemusí se přitom sejít všechny tři výrazy v jedné domácnosti. Jejich užívání závisí na místě, věku i tom, s kým člověk právě mluví.
Časté je i „zavazíš“. V části Moravy tím člověk druhému říká, že překáží. Nemusí jít o žádnou urážku. Stačí stát mezi sporákem a kuchyňskou linkou. A když někdo řekne, že má dveře rozglábené, zpravidla nemyslí nic záhadného. Nechal je dokořán.
Šufánek se jí, nebo se jím nabírá?
Právě kuchyně dovede jazykové rozdíly odhalit nejrychleji. „Podej šufánek,“ požádá babička nad hrncem polévky. Chce naběračku. Žádný nový druh příboru ani nádobí určené jen pro slavnostní stůl. Někde se stejnému předmětu říká šufan, jinde šeblefla.
Pak přijdou na řadu brambory. Na některých místech jsou to erteple, jinde zemáky nebo kobzole. Poslední výraz je známý zejména ze Slezska a severovýchodních oblastí. Nelze proto vyrazit do Brna a očekávat, že každý prodavač bude všem variantám automaticky rozumět.
Lze uvést i trnky. Na části Moravy nejde o drobné plody trnky obecné, nýbrž o švestky. Kdo se těší na trnkový koláč, může dostat úplně jiné ovoce, než si představoval. Kupříkladu na Valašsku se z trnek vyrábí také povidla. A štrycla? Tak se místy říká bochníku chleba.
Podobně zní slovo kvelb. Není to věc, kterou si člověk přinese z nákupu, nýbrž samotný obchod. Gatě jsou kalhoty a při větě „neumaž si gatě“ není potřeba žádný slovník. Význam se dá odvodit ze situace.
Šalina projede Brnem, ogar zůstane na Valašsku
Nejznámější moravské slovo člověk potká v městské dopravě. V Brně jezdí šalina. Tak místní říkají tramvaji. Název pochází z brněnského hantecu, městské mluvy utvářené češtinou a němčinou. Dalším výrazem je štatl, označení města, často jeho centra. Znát tato dvě slova však ještě neznamená rozumět celému hantecu.
Na Valašsku je ogar kluk či mladý muž, cérka děvče. Šohaj označuje mládence, zvlášť ve slováckém prostředí. A stařenka může být babička, nikoli libovolná starší žena. V tomto ohledu je možné zmínit, že některá označení žijí dál v rodinách a písních, i když je děti ve škole skoro nepoužívají.
Z tohoto hlediska je potřeba podotknout, že nářečí není pokažená spisovná čeština. Má vlastní historii a místní pravidla. Při této příležitosti je nutné, aby zaznělo, že slovo běžné pro starší generaci už nemusí znát její vnuci. Člověk tak může na dědině požádat o šufánek a od mladšího souseda uslyšet totéž, co by řekl návštěvník z Prahy. „Co mám podat?“
Zdroje
