Článek
Šumava byla v 19. století drsná, řídká na obydlí a bohatá na husté lesy, které dokázaly být požehnáním i hrozbou. Proto se lidé k Vavřinci obraceli s velkou úctou.
Ráno se chodilo na mši do kostelů v horských obcích, často ještě za chladného šera, kdy se z údolí zvedala mlha. Mše měla prosící ráz. Lidé žádali o ochranu před ohněm, o klidné počasí a o bezpečí pro muže, kteří pracovali v lese nebo na pilách. V některých farnostech se světívala voda, kterou si lidé odnášeli domů. Kapka se dávala na práh, kapka na okenní rám, kapka do ohniště. Věřilo se, že Vavřinec dokáže odvrátit blesk a chránit dřevěné chalupy před požárem, což bylo v šumavských podmínkách nesmírně důležité.
Po mši se rodiny scházely doma k lepšímu obědu, ale nešlo o veselou slavnost. Spíše se jednalo o chvíli, kdy se člověk uprostřed léta zastavil, podíval se na dosavadní úrodu a přemýšlel, co ho čeká dál. Vavřinec byl mezníkem. Říkalo se, že „po Vavřinci se léto láme“ a že bouřky bývají prudší. Hospodáři měli oči upřené k obloze, protože srpnové počasí dokázalo být nevyzpytatelné. Děti mívaly volnější den, ale i ony věděly, že Vavřinec je světec, kterého se ctí s respektem.
V některých šumavských obcích se udržoval zvyk obcházet kapličky nebo boží muka zasvěcená svatému Vavřinci. Nebyla to velká procesí. Jednalo se spíše o několik žen, dětí a starších mužů, kteří se společně pomodlili a zazpívali krátkou písničku. Písně měly ochranný charakter, prosily za klidné počasí, za ochranu domů, stodol a lesních pracovišť. V kraji, kde se pracovalo se dřevem a kde byly dlouhé suché úseky léta, to byla prosba velmi praktická.
Svátek měl i svou domácí rovinu. Hospodyně kontrolovaly půdy, stodoly a ohniště, protože se věřilo, že kolem Vavřince je třeba mít všechno v pořádku, aby se předešlo neštěstí. V chalupách se uchovávaly obrázky svatého Vavřince, často malé, vybledlé, uložené v truhle nebo zavěšené v síni. Měly chránit před ohněm a připomínat, že léto je krásné, ale zároveň zrádné. Vyprávěly se příběhy o tom, jak Vavřinec pomohl při bouřce nebo odvrátil požár, někdy skutečné, jindy takové, o kterých se říkalo, že „to byla Vavřincova ruka“.
Večer býval na Šumavě tichý, teplý a plný očekávání. Lidé sedávali před chalupami, sledovali oblohu a povídali si o tom, jak dopadla dosavadní úroda, jaké bylo léto a co je čeká dál. Svátek svatého Vavřince byl vnímán jako vážné požehnání uprostřed léta. Byla to chvíle, kdy se člověk zastavil, poděkoval za dosavadní ochranu a poprosil o klidné dny, které měl před sebou. A i když se dnes slaví jinak, na Šumavě zůstala stopa té staré úcty v kapličkách u cest, v příbězích o Vavřincově ochraně i v pocitu, že právě kolem 10. srpna má léto zvláštní, trochu napjatou sílu.
Moc děkuji všem dárcům za finanční podporu, kterou mi poskytujete. Díky vám mohu nezávisle rozvíjet tento projekt a věnovat mu péči, kterou si zaslouží. Velmi si vážím toho, že se vám má práce líbí a že mne podporujete.
Jste milovníci Šumavy, rádi poznáváte nová místa a zároveň oceníte tipy, kde se můžete dobře najíst, napít a ubytovat? Pokud ano, sledujte můj profil. Najdete na něm nejen tipy na výlety, ale i recenze z kaváren, restaurací i hotelů na české i německé straně Šumavy. Chybět nebudou rozhovory s místními obyvateli a články o tom, jak se na Šumavě žilo, jaké svátky se tu slavily a co se tu vařilo.
Zdroj: Tradice a zvyky
