Článek
Největší chybou je myslet si, že existoval jeden život, který můžeme nazvat životem sumerské ženy. Kolik muselo ženské tělo vydržet, aby sumerské město mohlo další ráno znovu fungovat?
Sumerský znak pro ženu může stát jediným klínem:
𒊩MUNUS
žena
Jenže za tím jedním znakem není jeden život. Na jedné hliněné tabulce z Ummy není napsána báseň. Není na ní jméno krále. Není tam Inana. Je tam 67 žen. Písař je označil výrazem:
𒊩𒆳
GEME₂ ženská pracovnice.
Vedle nich zapsal příděl: 3 ban obilí na měsíc pro každou. Totéž opakuje měsíc za měsícem. Dalších sedm žen je vedeno jako pracovnice s poloviční pracovní povinností. Tabulka pochází z období III. dynastie z Uru, tedy přibližně z let 2100–2000 př. n. l. Nevíme, kterou z těch sedmašedesáti žen bolelo toho rána břicho. Nevíme, která menstruovala. Nevíme, která v noci kojila. Nevíme, která měla doma tříleté dítě a která právě pohřbila novorozence. Písaře to nezajímalo. Zajímalo ho, zda dostaly příděl a kolik práce od nich instituce očekává.
A právě tady bych chtěl začít vyprávění o ženách v Sumeru.
Ne otázkou, zda byly emancipované. Ne otázkou, zda byly utlačované. Ale otázkou mnohem nepříjemnější: Kolik muselo ženské tělo vydržet, aby sumerské město mohlo další ráno znovu fungovat?
NEEXISTOVALA „SUMERSKÁ ŽENA“
To je první věc, kterou musíme přijmout. Žena z rodiny guvernéra Ummy, závislá pracovnice v institucionální textilní výrobě, otrokyně, vdova vlastnící majetek, dívka čekající na sňatek, kojná a královská kněžka nežily různé varianty stejného života. Žily často radikálně rozdílné životy. Nesouhlasím s představou jediné „mezopotamské ženy“. Rozhodovalo období, město, domácnost, rodinné vazby, majetek, právní status i postavení celé rodiny. To je podstatné. Chudá žena po sobě obvykle nezanechá archiv. Královská žena ano. Hlína tedy není demokratická. Pamatuje si mnohem lépe člověka, který měl majetek, zaměstnance a pečeť než ženu, která celý život drtila zrno. Proto nebude Puabi naším měřítkem. A Enheduanna už vůbec ne. Nejdřív musíme najít ruce.
TŘICET LITRŮ
Když se podíváme na pracovní systém Ur III, objeví se číslo, které stojí za zapamatování. U některých kategorií závislých institucionálních pracovníků se jako základní měsíční příděl objevuje přibližně 30 litrů ječmene pro ženu a 60 litrů pro muže.Neříkejme tomu jednoduše: „Žena dostávala poloviční plat.“ To by bylo anachronické. Příděl není mzda v našem smyslu. Systém souvisel s pracovním statusem, věkem, pracovní povinností a institucionální závislostí. Ani výraz 𒊩𒆳geme₂ nesmíme automaticky překládat jako „otrokyně“. V administrativě Ur III označuje především ženské pracovní síly různých stupňů závislosti. Ale čísla zůstávají. Třicet. Šedesát. A nejsou to čísla vytvořená moderním historikem. Na konkrétní tabulce z Ummy čteme opakovaně: 67 ženských pracovnic. Tři ban jako měsíční příděl každé.Jiné dokumenty evidují příděly ženským pracovnicím a jejich synům po dobu dvanácti měsíců. Najednou dítě vstoupí do hospodářského záznamu. Ne proto, že by písaře zajímalo jeho dětství. Protože také musí jíst.
CO ŽENY SKUTEČNĚ DĚLALY?
Bertrand Lafont prošel profesní označení a pracovní nasazení žen na konci třetího tisíciletí př. n. l. Nalézáme tkadleny. Lisovačky oleje. Mlynářky a drtičky obilí. Nekvalifikované pracovnice. Ženy při zpracování vlny. Ženy pečující o ovce. Ženy při stříhání ovcí. Ženy čistící nádvoří. Ženy spojené s výrobou piva. Ženy při zemědělských a zavlažovacích pracích. Ženy vyrábějící a přenášející cihly. Ženy přenášející náklady. Ženy pracující při nakládání, vykládání či vlečení lodí.
Některé ženy pracovaly v obrovských výrobních systémech. Odborné rekonstrukce založené na administrativních archivech pracují s tisíci žen zapojenými do textilní produkce. Pro oblast Uru se uvádí řádově kolem 10 000 žen, pro Lagaš a Girsu kolem 15 000.
Jedna tabulka, dnes označovaná E59433, zachovává záznam o 180 pracovních dnech ženských pracovnic určených k tkaní oděvů. Podívejme se na samotnou tabulku:
𒐗 𒀉 𒊩𒆳 𒌓 𒁹𒂠
3(geš₂) a₂ geme₂ u₄ 1(diš)-še₃
180 pracovních dnů ženských pracovnic,
𒌆𒁀𒁉 𒋳𒋳𒉈
tug₂-ba-bi da₆-da₆-de₃
na tkaní oděvů, které měly být rozděleny jako jejich příděl.
Žena vyrábí textil pro instituci. Instituce eviduje její pracovní čas. A část materiálního zabezpečení, které od ní dostává, tvoří oděv.
Mletí obilí je v administrativních textech přímo doloženou ženskou činností.Snadno bychom mohli napsat: „Ženy připravovaly jídlo.“ Jenže tato věta zahladí všechno, co potřebujeme pochopit. Před pěti tisíci lety není mouka něco, co člověk vezme z police. Mezi zrnem a chlebem stojí práce. V administrativním textu se z ní opět stává položka. Pracovnice. Příděl. Množství. A právě zde se vrací třicet litrů ječmene, které jsme viděli na začátku. Žena může být současně tou, která obilí zpracovává, i tou, jejíž vlastní přežití instituce počítá v dávkách obilí.
Tabulka dovede zaznamenat zrno.
Mozol už ne.
Konkrétní tabulka z Ummy z období Ur III eviduje příděly piva, chleba, oleje a cibule.
Ženy vyráběly 𒁉KAŠ pivo a bylo základní součástí sumerského hospodářského světa a jeho znak se v administrativních textech objevuje v obrovských počtech. Lafont mezi ženskými pracovními označeními uvádí také geme₂ kaš-a gub-ba, ženy spojené s výrobou piva. Tohle je možná nejlepší způsob, jak se dívat na ženskou práci v Sumeru. Ne jako na jednu kategorii nazvanou „domácí práce“. A ne jako na několik exotických povolání z učebnice starověku. Ženské ruce byly součástí mechanismu, bez něhož město nemohlo další den fungovat. Někdo musel zpracovat vlnu. Někdo musel rozdrtit zrno. Někdo musel vyrobit pivo. Někdo musel přenést cihlu. A písař potom spočítal pracovní dny.
A TEĎ POJĎME NA ZÁCHOD
Z jižní Mezopotámie třetího tisíciletí známe latríny, drenážní šachty, odtokové konstrukce a prostory kombinující hygienickou a odpadní funkci. Archeologické doklady pocházejí například z Uru, Nippuru, Abu Salabikhu a dijálských lokalit. Takže ano: někteří lidé v Sumeru měli doma záchod. Některé konstrukce používaly hluboké šachty. Jiné odváděly odpad ven z místnosti. Ale pevná toaleta nebyla samozřejmostí každé domácnosti. A tím se vrací sociální rozdíl. Ne každá žena měla stejné soukromí. Ne každá měla stejný dům. Ne každá měla stejně dostupnou vodu. Jak přesně vykonávala potřebu chudá pracovnice bez takového zařízení? Nevíme. A nebudeme si to vymýšlet.
KOUPELNA EXISTOVALA. ALE NEDĚLEJME Z NÍ WELLNESS
Sumerština zná výraz:
𒂍𒇉E₂ ENGUR koupelna.
Databáze pro toto heslo eviduje pouze jeden známý výskyt, z raně dynastického období IIIa. To je přímo učebnicový příklad rozdílu mezi důkazem a fantazií. Smíme napsat: sumerština znala výraz interpretovaný jako koupelna. Nesmíme napsat: Každá sumerská žena měla koupelnu a každé ráno se koupala. To už by nebyla historie.
Podobně známe:
𒉀NAŊA potaš, alkalická látka používaná mimo jiné jako čisticí prostředek. Tento výraz je v hospodářských textech, především z Ur III, mimořádně početný. Máme tedy čisticí látku. Máme prostor označovaný jako koupelna. Máme archeologické odtoky. Co nemáme? Deník ženy, která napsala: „Dnes ráno jsem si umyla vlasy.“ Mezi těmito dvěma úrovněmi důkazu musí zůstat mezera.
A MENSTRUACE?
Nevíme, čím si běžná žena v Uru kolem roku 2100 př. n. l. zachycovala menstruační krev. Nemáme bezpečný pramen, který by nám dovolil tvrdit, že sumerské ženy obecně používaly vlnu, kusy textilu, trávu nebo některou z dalších pomůcek, které bychom jim rádi s přesvědčivou jistotou přisoudili. Žena krvácela. Musela to prakticky řešit. Ale přesně jak, nevíme. To není slabina článku. To je výsledek výzkumu. Pozdější mezopotamské medicínské texty menstruaci, těhotenství a porod samozřejmě znají a věnují jim značnou pozornost. Jenže velká část tohoto korpusu je mladší. Nemůžeme jej přestěhovat do Uru roku 2100 př. n. l. Tady tedy necháme ženu krvácet bez toho, abychom jí vymysleli vložku. Je to méně efektní. A mnohem poctivější.
MATKA NENÍ TOTÉŽ, CO ŽENA
Pro dítě měla sumerština základní výraz:
𒌉DUMU dítě, syn, dcera
Z Ummy máme celoroční evidence přídělů ječmene a chleba ženským pracovnicím a jejich synům. Žena mohla být současně pracovní jednotkou instituce a člověkem, jehož dítě muselo být také započítáno do spotřeby potravin. Co z toho ale nevíme? Nevíme, kdo dítě během práce hlídal. Nevíme, jak dlouho žena po porodu nepracovala. Nevíme, jak vypadal každý den mateřské péče. Tabulka nám ukazuje matku, dítě a příděl. Nic víc.
KDO BYL U PORODU?
Mezi ženskými profesními označeními se v pramenech objevují také specialistky spojené s péčí o děti a porodním světem. Pro kojnou či chůvu známe výraz:
𒌝𒈨𒁕EMEDA kojná, chůva
Jiný problematický výraz je:
𒉡𒍼NU-GIG nu-gig
Tentýž výraz může mít podle kontextu různé významy. ePSD2 eviduje mezi jeho významy kněžku, božský epiteton a v některých kontextech také ženskou profesi interpretovanou jako porodnickou. Proto není možné vzít každý zápis 𒉡𒍼a automaticky jej přeložit „porodní bába“. Kontext rozhoduje. To je přesně druh malého detailu, na kterém vzniká nebo umírá seriózní historie. Pozdější mezopotamská medicína nám poskytuje mnohem bohatší obraz komplikací těhotenství, porodu a péče o dítě. Ale pozdější texty nejsou automaticky svědectvím o každém porodu v Ur III. Jak přesně žena rodila? Vleže? V podřepu? O něco opřená? Co dostala proti bolesti? Co se stalo s placentou? Kde přímý pramen nemáme, necháme otázku otevřenou.
NARODIT SE NENÍ TOTÉŽ, CO MÍT NAROZENINY
Víme, že sumerské ženy rodily. To je banální věta, dokud se dítě poprvé neobjeví na hliněné tabulce. A máme dokonce několik mimořádných textů z Lagaše ze 24. století př. n. l., z období vlády Lugalandy. V nich už nejde pouze o to, že žena porodila dítě. Jde o konkrétní porod konkrétní ženy. Jmenovala se Baranamtara. Byla manželkou Lugalandy. Několik administrativních textů zaznamenává narození jejích dcer a dary, potraviny či zvířata, která byla v souvislosti s těmito událostmi vydána. Historik Vladimir Emelianov upozornil na pět lagašských textů z Lugalandovy doby, které spojuje právě s oslavami narození dětí vládnoucí rodiny. Považuje je za nejstarší písemně doložené oslavy lidského narození, které zatím známe. To je pozoruhodné. Ale musíme velmi přesně říci, co tím bylo oslaveno. Narození dítěte. Ne nutně jeho první, druhé, sedmé a osmnácté narozeniny. Prameny z Lagaše nám dovolují sledovat mimořádnou událost, při níž se narodilo dítě elitní rodiny a událost vstoupila do hospodářského a kultovního záznamu. Amanda Podany upozorňuje, že narození Baranamtariných dcer byla spojena s obětinami a hostinami, ale zároveň zdůrazňuje, že Mezopotámci obecně nezaznamenávali data narození a věk způsobem, který považujeme za samozřejmý dnes.
Takže otázka: Slavila běžná sumerská žena narozeniny svého dítěte? Nevíme. A věta „Sumerové slavili narozeniny“ by byla příliš velká na několik mimořádných textů z prostředí panovnické rodiny. Můžeme říci něco menšího a mnohem zajímavějšího. Před více než čtyřmi tisíci lety někdo považoval narození jedné konkrétní dívky za událost dost důležitou na to aby kvůli ní bylo vydáno jídlo, zvířata a aby se o tom psalo do hlíny.
DÍTĚ MOHLO ZEMŘÍT DŘÍV, NEŽ ZAČALO POZNÁVAT SVĚT
Z Nippuru máme z vrstev období Ur III doložený pohřeb kojence v keramické nádobě v domácím prostoru. Z jednoho dítěte samozřejmě nevypočítáme kojeneckou úmrtnost. Nevíme, zda stejným způsobem pohřbívali všechny děti. Ale jeden fakt zůstává. Dítě mohlo zemřít tak brzy, že po něm nezůstalo jméno ani věta.
OTROCTVÍ NEMŮŽEME SCHOVAT ZA 𒊩𒆳GEME₂
Výraz 𒊩𒆳geme₂ nesmíme mechanicky překládat jako „otrokyně“. V administrativě Ur III velmi často znamená prostě ženskou pracovnici, často institucionálně závislou. Ale to neznamená, že otroctví neexistovalo. Existovalo. Lidé mohli být vlastněni. Prodáváni. Převáděni. A ženská zkušenost otroctví byla skutečná. Pro otroka či služebníka známe například: 𒀵ARAD₂ otrok, služebník. Právní a hospodářské dokumenty ukazují společnost, v níž vedle sebe mohli existovat lidé s velmi rozdílnými stupni svobody a závislosti. Takže dvě ženy: Jedna měla vlastní pečeť. Druhá mohla být vlastněna.
ŠKOLA NEBYLA PRO KAŽDÉHO
Už samotné množství administrativní práce říše Ur III nám říká, že společnost potřebovala písaře. Ale písařské vzdělávání bylo specializované. A rozhodně nebylo univerzální školní docházkou. Pozdější školní nálezy ukazují dlouhý a náročný proces: znaky, seznamy slov, matematiku, právní formuláře a nakonec literaturu. V Ur III navíc máme doloženy také ženské písařky. Bertrand Lafont upozorňuje, že ženské dub-sar nejsou jen teoretická možnost; v archivech máme konkrétní doklady žen vykonávajících písařskou profesi. To však neznamená, že dívky chodily do školy ve stejných počtech jako chlapci. To zatím doložit neumíme. Je to přesně ten druh místa, kde se můj text musí zastavit před lákavou větou.
BOHOVÉ A DNY, KTERÉ NEBYLY OBYČEJNÉ
Doteď jsme mluvili hlavně o práci, přídělech, jídle a těle. Jenže sumerská žena nežila ve světě, v němž by na jedné straně stála každodennost a na druhé straně něco odděleného, čemu bychom dnes říkali náboženství. Bohové měli své domy. Dostávali jídlo, nápoje a další obětiny. Města měla své kultovní kalendáře. Některé dny nebyly stejné jako ostatní. Sumerština má přímo výraz:
𒂡 EZEM svátek, slavnost
ePSD2 eviduje tento výraz už v raně dynastických textech a mimořádně často právě v období Ur III. Vedle něj známe také:
𒀉𒆠𒋾 A₂-KI-TI svátek akiti
Akiti je doloženo již ve třetím tisíciletí a v období Ur III se objevuje velmi často. Nešlo tedy o města, jejichž čas určovalo pouze setí, sklizeň a pracovní příděly. Čas měl také své dny bohů.
Navíc existuje ještě ešeš, další výraz pro kultovní slavnost, doložený v Ur III velmi často. Do článku ho ale nepřidávám. Dva termíny stačí. Třetí by už začal text měnit v lexikon.
Ale co při takovém svátku dělala žena? Tady musíme znovu rozdělit ženy podle toho, co skutečně víme. Z Nippuru máme například vápencovou sošku ženy z doby přibližně 2600–2500 př. n. l. Byla nalezena v chrámu Inany. Žena stojí s rukama sepjatýma před tělem. Takové votivní postavy jsou vykládány jako obrazy uctívačů setrvávajících před božstvem v trvalém postoji modlitby. Jenže právě tato žena pravděpodobně patřila k lidem, kteří si mohli takový votivní předmět dovolit. Nemůžeme ji tedy bez dalšího proměnit v reprezentantku ženy od mlýnského kamene. Ještě konkrétnější jsou záznamy o Baranamtarě, manželce lagašského vládce Lugalandy ve 24. století př. n. l. Při slavnostech bohyně Nanše vystupovala jako aktivní účastnice kultu. Texty zaznamenávají její obětiny a pohyb mezi posvátnými místy; při jednom festivalu lze sledovat její procesní cestu z Girsu přes Lagaš a dále. Nebyla přitom označována jednoduše jako žena stojící někde v davu. Administrativní texty ji přímo zachycují jako vykonavatelku obětin a účastnici kultovního procesí.Ale Baranamtara byla královská žena.
Co dělala při slavnosti jedna z našich sedmašedesáti pracovnic z Ummy?
Nevíme.
Možná se některých událostí účastnila. Možná připravovala obilí, chléb, pivo nebo textil, které takové slavnosti spotřebovaly. Možná část průvodu viděla. Možná pracovala. A právě poslední možnost nesmíme přehlédnout. Svátek nemusí znamenat den volna. Nemáme právo vzít moderní představu státního svátku, zavřené továrny a volného odpoledne a přenést ji o čtyři tisíce let zpět. Můžeme bezpečně říci, že sumerský rok měl náboženské slavnosti. Víme, že ženy mohly být jejich aktivními účastnicemi. U některých elitních žen dokážeme dokonce rekonstruovat konkrétní kultovní jednání. Ale nevíme, zda žena číslo 43 ze seznamu geme₂ toho dne obětovala, zpívala, přihlížela, vařila pivo pro ostatní, nebo dál pracovala.
Bohové vstoupili do kalendáře. Do života konkrétní bezejmenné ženy už vidíme podstatně hůř.
A POTOM ŽENA ZEMŘELA
Zatím jsme nechali ženu pracovat, jíst, mýt se, krvácet, rodit, kojit a modlit se. Nakonec ale udělala něco, co udělala Puabi i žena od mlýnského kamene. Zemřela. Sumerština a sumerské administrativní texty znaly pohřební obětiny. ePSD2 eviduje:
𒆠𒋧𒂵KI-SIG₁₀-GA pohřební obětiny
Výraz je doložen už v raně dynastickém období a také v Ur III. Nejde tedy pouze o pozdější babylonskou představu přenesenou zpět do Sumeru. Máme také výraz: KI-A-NAŊ. ePSD2 eviduje přes čtyři sta výskytů výrazu ki-a-naŋ, vykládaného jako místo úliteb mrtvým. Mrtvý tedy nemusel jednoduše zmizet okamžikem pohřbení. Existoval prostor, v němž se vztah živých k mrtvému mohl dál uskutečňovat. Jenže i smrt měla společenskou vrstvu. Na Královském pohřebišti v Uru odkryl Leonard Woolley přibližně 1 800 pohřbů. Jen šestnáct z nich označil za královské. Puabi, její zlato, lapis lazuli, nádoby a doprovod tedy představují spektakulární vrchol pohřebního světa, nikoli typickou sumerskou smrt. A potom máme Baranamtaru. Tentokrát už ne jako ženu, která porodila dceru a vedla kultovní procesí. Jako mrtvou. Administrativní záznamy zachycují dva dny jejího oplakávání. Každý den dostávaly více než tři stovky účastníků pohřebních obřadů příděly jídla. Dina Katz na základě textů TSA 9 a VS 137 uvádí, že první den šlo přibližně o 300 lidí a druhý o 317 účastníků, mezi nimiž byli také lamentační specialisté, ženy a další členové závislého personálu. Teprve potom byla Baranamtara pohřbena.
Ještě podrobnější obraz poskytuje smrt Geme-Lamy, vysoké kněžky bohyně Baby z období Ur III. Záznamy sledují jídlo spojené s oplakáváním v jejím sídle, další obřad v pohřební kapli a pokrm uložený do jejího hrobu. Evidovány byly dokonce výdaje na rakev, rohož a další vybavení pohřbu. Katz ovšem sama upozorňuje na to nejdůležitější: Geme-Lama patřila k vládnoucí vrstvě a její pohřeb byl nepochybně mnohem nákladnější než pohřeb obyčejného člověka.
A jsme zpátky tam, kde jsme začali. Puabi měla zlato. Geme-Lama měla pohřební kapli. Baranamtaru oplakovali stovky lidí. Ale jak zemřela jedna z těch sedmašedesáti geme₂? Byla pohřbena pod podlahou domu? Jinde? Dostala nádobu s jídlem? Kdo nad ní plakal? Měl někdo prostředky pravidelně přinášet obětiny? Zůstalo po ní něco, co by o čtyři tisíce let později archeolog poznal jako její? Někdy to zjistit dokážeme. U konkrétní ženy ze seznamu pracovnic ne. Instituce znala její příděl. Možná znala i den, kdy přestala nastupovat do práce. Ale nevíme, kdo toho večera vyslovil její jméno naposledy.
A TEĎ NINḪILIA
Teprve tady má smysl vejít do domu vysoké elity. Za období Ur III známe v Ummě ženu jménem Ninḫilia. Byla manželkou Ayakaly, pozdějšího pána města. Má vlastní pečetě. Dokumenty nesoucí jejich otisky zaznamenávají její přijímání vlny, barviv, cedrového dřeva, aromatických látek, kůže, židlí a obuvi. Některé transakce probíhaly ještě předtím, než se její muž stal guvernérem. Nemusíme z ní vyrábět „sumerskou podnikatelku“. To by bylo současné slovo nalepené na jiný ekonomický systém. Mnohem přesnější je: Ninḫilia přijímala hodnotné zboží a potvrzovala hospodářské transakce vlastní pečetí.
Ninḫilia není důkazem, že „sumerské ženy byly mocné“. Je důkazem něčeho konkrétnějšího: žena určité společenské vrstvy mohla mít značnou hospodářskou působnost.
PUABI NENÍ ŽENA OD MLÝNSKÉHO KAMENE
Až teď otevřeme jeden z nejslavnějších hrobů v Uru. Puabi. Zlato. Lapis lazuli. Karneol. Nákladná pokrývka hlavy. A vlastní pečeť. Pečeť nese její jméno a titul, aniž by její identitu vysvětlovala prostřednictvím manžela. Právě proto se diskutuje možnost, že Puabi měla mimořádně vysoké postavení. Ale její zlato není důkazem každodenního postavení sumerských žen. Stejně jako korunovační klenoty nevypovídají o životě ženy, která vytírá podlahu paláce. Archeologie má jednu zásadní vlastnost: zlato přežívá lépe než mozol. Proto známe Puabiinu čelenku. Ale už nevíme, jak vypadaly ruce ženy číslo 43 ze seznamu sedmašedesáti pracovnic z Ummy.
A NEBYLY TU TISÍCE „CHRÁMOVÝCH PROSTITUTEK“
Tady musíme vyhodit jednu z nejodolnějších moderních představ. Obraz sumerských chrámů plných „posvátných prostitutek“ není bezpečně podložen klínopisnými prameny. Stephanie Lynn Budin ve své rozsáhlé revizi argumentuje, že pro instituci „posvátné prostituce“ ve starověkém Předním východě nemáme přesvědčivý důkaz. Právě problematický výraz 𒉡𒍼nu-gig krásně ukazuje, proč musíme být opatrní. Nelze jej jednoduše přeložit jako prostitutku. Význam závisí na období a kontextu.
A NAKONEC TEPRVE ENHEDUANNA
Teď už ji můžeme pustit dovnitř. Ne jako první „feministku“. Ne jako reprezentantku všech sumerských žen. Enheduanna byla královská dcera a vysoká kněžka Nanny v Uru za Akkadské říše ve 23. století př. n. l. Je mimořádná právě proto, že není běžná. Její historická existence je dobře doložená. Otázka autorství konkrétních literárních skladeb je složitější, protože hlavní dochované rukopisy jsou o mnoho staletí mladší. Současná odborná debata proto rozlišuje historickou Enheduannu, literární tradici, přenos textů a naše moderní pojetí individuálního autorství. Kdybychom Enheduannou začali, zmizela by žena od mlýnského kamene. Zmizela by 𒊩𒆳geme₂ s přídělem obilí. Zmizela by žena vyrábějící cihly. Žena čistící nádvoří. Kojná. Nesvobodná žena. Ninḫilia. Dítě zapsané vedle matčina přídělu. Protože dějiny mají jednu nepříjemnou vlastnost: nejlépe si pamatují člověka, který měl moc zanechat stopu. Na nás je hledat také ty ostatní.
JAK SE TEDY ŽILO ŽENĚ V SUMERU?
Nevím.
Takto položená otázka je špatně.
Z období Ur III máme dnes přes 100 000 textů, převážně hospodářských a administrativních. A přesto z nich neumíme vyrobit jednu „průměrnou Sumerku“. Musíme se ptát jinak. Jak se žilo ženské pracovnici v textilní instituci? Jak majetné vdově? Jak nesvobodné ženě? Jak kojné? Jak manželce guvernéra? Jak vysoké kněžce? Teprve potom začnou přicházet odpovědi. Jedna žena dostávala příděl ječmene. Jedna potvrdila příjem cedrového dřeva vlastní pečetí. Jedna vyráběla: 𒁉 KAŠ pivo. Jiná drtila zrno. Další vyráběla cihly. Jiná porodila. Jiná kojila cizí dítě. Jedna byla vlastněna. Jiná vlastnila. A některé měly: 𒌉 DUMU děti, jejichž příděly písař zapisoval vedle jejich vlastních. Všechny byly: 𒊩 MUNUS ženy. A tím jejich podobnost téměř končí. Možná proto už nechci tento text zakončit otázkou, zda byly sumerské ženy svobodné. Vraťme se raději k první tabulce na začátku textu. K sedmašedesáti: 𒊩𒆳GEME₂. Písař znal jejich počet. Znal měsíc. Znal jejich pracovní povinnost. Znal množství obilí. My po více než čtyřech tisících letech stále dokážeme přečíst jeho klíny. Ale o většině těch žen už nikdy nezjistíme nic dalšího. Nevíme, kterou bolela záda. Která byla těhotná. Která měla hlad. Která večer držela dítě. Která nenáviděla člověka, jemuž patřila. Která se smála. Která při práci zpívala. A která zemřela dřív, než ji písař zapsal do dalšího měsíce. Přežil znak: 𒊩𒆳. Přežilo číslo. Přežila dávka obilí. Žena ne. Civilizace si spočítala jejich práci.
Dějiny nám téměř všechny jejich životy dluží.
ZDROJE
ASHER-GREVE, Julia M. Women and Agency: A Survey from Late Uruk to the End of Ur III. In: CRAWFORD, Harriet, ed. The Sumerian World. London: Routledge, 2013, s. 359–377.
BUDIN, Stephanie Lynn. The Myth of Sacred Prostitution in Antiquity. Cambridge: Cambridge University Press, 2008.
CRAWFORD, Harriet, ed. The Sumerian World. London: Routledge, 2013.
DELOUGAZ, Pinhas, Harold D. HILL a Seton LLOYD. Private Houses and Graves in the Diyala Region. Chicago: University of Chicago Press, 1967. Oriental Institute Publications, sv. 88.
EMELIANOV, Vladimir V. First Account of a Birthday in Human History. Vestnik of Saint Petersburg University. Asian and African Studies. 2017, roč. 9, č. 3, s. 281–294.
ENGLUND, Robert K. Hard Work: Where Will It Get You? Labor Management in Ur III Mesopotamia. Journal of Near Eastern Studies. 1991, roč. 50, č. 4, s. 255–280.
GEORGE, Andrew R. On Babylonian Lavatories and Sewers. Iraq. 2015, roč. 77, s. 75–106.
HALTON, Charles a Saana SVÄRD, eds. Women’s Writing of Ancient Mesopotamia: An Anthology of the Earliest Female Authors. Cambridge: Cambridge University Press, 2018.
KATZ, Dina. Sumerian Funerary Rituals in Context. In: LANERI, Nicola, ed. Performing Death: Social Analyses of Funerary Traditions in the Ancient Near East and Mediterranean. Chicago: The Oriental Institute of the University of Chicago, 2007, s. 167–188. Oriental Institute Seminars, sv. 3.
LAFONT, Bertrand. Male and Female Professions in Sumer at the End of the IIIrd Millennium BC. Orient. 2016, roč. 51, s. 63–67.
MCCOWN, Donald E. a Richard C. HAINES. Nippur I: Temple of Enlil, Scribal Quarter, and Soundings: Excavations of the Joint Expedition to Nippur of the University Museum of Philadelphia and the Oriental Institute of the University of Chicago. Chicago: University of Chicago Press, 1967. Oriental Institute Publications, sv. 78.
SCURLOCK, JoAnn. Sourcebook for Ancient Mesopotamian Medicine. Atlanta: SBL Press, 2014. Writings from the Ancient World, sv. 36.
STEINKELLER, Piotr. The Employment of Labor on National Building Projects in the Ur III Period. In: STEINKELLER, Piotr a Michael HUDSON, eds. Labor in the Ancient World. Dresden: Islet, 2015, s. 137–236. International Scholars Conference on Ancient Near Eastern Economies, sv. 5.
WOOLLEY, C. Leonard. The Royal Cemetery: A Report on the Predynastic and Sargonid Graves Excavated between 1926 and 1931. London: British Museum; Philadelphia: University Museum, University of Pennsylvania, 1934. Ur Excavations, sv. 2.
ZGOLL, Annette. En-ḫedu-ana: The Birth of Literature through the Goddess. Iraq. 2024, roč. 86, s. 153–179.
