Než byla Bible, byl tu Sumer

Kolem roku 3300 př. n. l. seděl někdo v Uruku nad kusem vlhké hlíny a vtlačoval do něj znaky. Nevíme, jak se jmenoval. Nevíme, komu ten den odpovídal, co jedl ani koho miloval. Víme však něco podstatnějšího. Jeho svět už potřeboval písmo. Kolem něj stálo město s chrámy, sklady, dílnami, kanály, správou, obchodem a tisíci lidí, kteří se navzájem nemohli všichni znát. Obilí se muselo počítat. Práce evidovat. Zboží rozdělovat. Dluhy pamatovat déle, než vydržela lidská paměť. A tak člověk začal ukládat svou paměť do hlíny. To se dělo tisíce let před vznikem křesťanství a mnoho staletí před tím, než začaly vznikat biblické texty v podobách, které dnes dokážeme historicky sledovat. Přesto se ještě dnes někteří lidé vyrostlí v křesťanské či jiné biblické tradici dívají na Sumer, Inanu, Enkiho, Enlila a další božstva staré Mezopotámie jako na něco temného, hříšného nebo nečistého. Řeknou: Polyteismus. Mnohobožství. Pohanství. A tím mají pocit, že starý svět zařadili do správné zásuvky. Jenže tím o Sumeru neřekli téměř nic. Řekli pouze něco o sobě a o době, ze které se na něj dívají. Protože zatímco my dnes můžeme starověkou Mezopotámii jedním slovem odsunout do kolonky „pohanství“, lidé tam už před více než pěti tisíci lety stavěli města, organizovali zavlažování, vedli účetnictví, rozvíjeli matematiku, vzdělávali písaře a zapisovali příběhy, jejichž stíny budou později znovu vystupovat v literatuře celého Předního východu.

Moderní asyriologie proto Sumer samozřejmě nepovažuje za nějakou méněcennou „pohanskou“ civilizaci. Naopak. Jižní Mezopotámie třetího a čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem patří k místům, kde se odehrál jeden z největších intelektuálních zlomů lidských dějin. Vznik městské civilizace. Rozsáhlé administrativy. Jednoho z nejstarších známých systémů písma. A především něčeho, co se měří mnohem hůř: schopnosti člověka předat svou myšlenku někomu, kdo se narodí až po jeho smrti. Právě tím začíná skutečný příběh Sumeru. Ne u „pohanských bohů“. U paměti, která odmítla zemřít. To není stopa bezvýznamné kultury. To je civilizace, jejíž mrtvý jazyk se jiní lidé učili podobně, jako se o mnoho staletí později učenci učili latinsky.

A začnou se objevovat podivně známé obrazy. Ne proto, že by Bible byla „opsaný Sumer“.

Tak jednoduché dějiny nejsou. Ale protože hebrejská literatura vznikala ve světě, který měl za sebou tisíce let mezopotamské kulturní paměti.

Potopa

V sumerské povodňové tradici přežije ničivou potopu Ziusudra. Pozdější akkadská tradice ji rozvíjí v příběhu Atrachasíse a v jedenácté tabulce Eposu o Gilgamešovi vystupuje jako zachráněný hrdina Utnapištim. Bohové rozhodnou o zničení lidstva. Jeden z bohů však hrdinu varuje. Má postavit plavidlo, zachránit svou rodinu a život. Přijde katastrofická voda. Plavidlo přežije. Po opadnutí vod přichází zkoumání, zda je země opět obyvatelná.

A teprve o mnoho staletí později čteme v Genesis příběh Noema.

Podobnost nespočívá pouze v tom, že „někde byla voda“. Máme zde strukturu katastrofy, předem varovaného hrdinu, stavbu lodi, záchranu živých tvorů a vypouštění ptáků po potopě. Oxfordská studie Davida M. Carra proto dochází k závěru, že biblické povodňové tradice byly modelovány podle starších mezopotamských tradic, zejména Atrachasisova eposu a jedenácté tabulky Gilgameše.

Tady už nehovoříme jen o vágní podobnosti. Tady se dotýkáme literární paměti starověkého Předního východu.

Inana sestupuje tam, odkud se živí nevracejí

A potom existuje příběh ještě starší a mnohem znepokojivější. Inana opouští nebe a sestupuje do podsvětí své sestry Ereškigal. Prochází sedmi branami. U každé je jí něco odňato. Nakonec stojí před soudci podsvětí nahá a bez své moci. Je nad ní vyřčen rozsudek smrti. Text neříká obrazně, že byla „duchovně mrtvá“. Říká něco mnohem brutálnějšího: Inana se stane mrtvolou a její tělo je pověšeno na hák. Uplynou tři dny a tři noci. Ninšubur mezitím splní příkaz své paní a hledá pomoc. Enlil nepomůže. Nanna nepomůže. Až Enki zasáhne. Z nepatrného množství hlíny vytvoří dvě bytosti, kur-ĝara a gala-tura, a dá jim životodárnou rostlinu a životodárnou vodu. Dostanou Inanino tělo. Jedna bytost na něj vloží životodárnou rostlinu, druhá životodárnou vodu. A potom přijde jedna z nejpodivuhodnějších vět celé starověké literatury: Inana povstala. Text následně říká, že vystoupila z podsvětí. Její návrat však není zadarmo. Z podsvětí nelze odejít bez následků a musí za sebe poskytnout náhradu. Je lákavé okamžitě vykřiknout: tři dny, smrt, návrat k životu, sestup do říše mrtvých! Ale právě tady musíme být poctiví. Nemáme důkaz, že by tento sumerský text byl přímou literární předlohou křesťanského vyprávění o Ježíšově vzkříšení. A nepotřebujeme ho. Mnohem závažnější je něco jiného: tisíce let před vznikem křesťanství už lidé v Mezopotámii přemýšleli prostřednictvím příběhu o božské bytosti, smrti, říši mrtvých, návratu k životu a ceně, kterou tento návrat vyžaduje. Křesťanství nevynalezlo lidskou otázku po smrti a návratu. Přišlo do světa, který se touto otázkou trápil už dávno.

Stvoření

Podobně opatrně musíme zacházet s biblickým stvořením. Babylonská Enūma eliš není sumerský text a Genesis není její jednoduchou kopií. Přesto mezi mezopotamskou kosmologickou tradicí a Genesis existuje natolik významný vztah, že David M. Carr v Oxfordské studii argumentuje pro vědomé vypořádávání Genesis 1 s tradicí Enūma eliš. Jiní badatelé některé navrhované paralely odmítají, takže právě zde je krásně vidět, jak vypadá skutečná věda: nikoli seznam senzačních shod, ale spor nad tím, které shody dokazují kulturní vztah a které pouze lidskou podobnost myšlení.

Mojžíš v košíku

Také vyprávění o dítěti vloženém do schránky, puštěném na řeku a následně zachráněném má starověkou mezopotamskou paralelu v legendě o narození Sargona Akkadského. Zde však musíme znovu rozlišovat. Sargon není Sumer. Je Akkad. Dochovaný text legendy je navíc mnohem mladší než historický Sargon a přesný vztah k biblickému příběhu o Mojžíšovi zůstává předmětem diskuse. To ale ukazuje něco podstatného: příběhy necestovaly podle hranic našich dnešních učebnic. Sumer, Akkad, Babylónie, Asýrie, Levanta a později židovské prostředí nebyly hermeticky uzavřené krabice. Byl to prostor obchodníků, válek, deportací, písařů, chrámů, diplomatů a textů. Myšlenky cestovaly.

Spravedlivý člověk, který trpí

Ještě jeden motiv bychom neměli přehlédnout. Staletí před konečnou podobou biblické knihy Jób existovala v Babylónii báseň Ludlul bēl nēmeqi, někdy moderně nazývaná „Babylonský Jób“. Její hrdina trpí, přestože se považuje za zbožného člověka. Jeho společenský svět se rozpadá, nemoc jej ničí a člověk se snaží pochopit, proč božský řád dovoluje utrpení tam, kde člověk nevidí vlastní vinu. Není to kniha Jób. Ale otázka už leží na stole: Proč trpí člověk, který si utrpení nezasloužil? I tato rána je starší než Bible.

Protože Sumer nebyl jen zemí bohů. Byl zemí účetních, zeměměřičů, stavitelů, vojáků, písařů, pivovarníků, správců polí, hudebníků a matematiků. V Uruku vznikají kolem konce čtvrtého tisíciletí př. n. l. jedny z nejstarších známých písemných záznamů. Písmo přitom nezačíná velkou básní o bozích. Začíná velmi pozemsky: obilím, dobytkem, dávkami, zásobami a správou hospodářství. Sumerští písaři vytvořili a rozvíjeli numerické systémy, z nichž vyrostla sumerská matematika. Babylonští matematici tento základ dále rozvinuli. Její dávný otisk stále nosíme na zápěstí a na displejích telefonů: 60 minut, 60 sekund. Nevyprávěl bych však pohádku, že „Sumerové vynalezli dnešní čtyřiadvacetihodinový den“. Historie měření času je složitější a podílí se na ní také Egypt a pozdější astronomické tradice.

Sumer nepotřebuje falešné prvenství. Má dost skutečných. V jižní Mezopotámii nacházíme: nejstarší známé městské civilizace včetně Uruku a Uru; jeden z nejstarších systémů písma; rozsáhlé účetnictví a administrativní archivy; organizované písařské vzdělávání; pokročilou metrologii a matematické výpočty; monumentální chrámovou architekturu; rozsáhlé zavlažovací systémy; standardizované hospodářské mechanismy; rozvinuté právní tradice; doklady o stálých či profesionálních vojenských složkách. Pro období III. dynastie z Uru máme texty, které rozlišují aga₃-us₂ od dočasně povolávaných mužů erin₂. Část odborné literatury je interpretuje jako profesionální vojáky stálé armády; jejich role však mohla zahrnovat také strážní a bezpečnostní službu. Dostávali zbraně, potřebovali pravidelný výcvik a fungovali v rámci vojenského velení. Na Standardě z Uru, vytvořené přibližně mezi lety 2550–2400 př. n. l., dokonce vidíme sumerskou armádu: pěchotu, válečné vozy, zajatce a organizovanou vojenskou hierarchii.

A ještě něco se za slovem město snadno ztratí. Řekneme Uruk. Řekneme desítky tisíc obyvatel. A číslo projde očima, aniž si představíme, co vlastně znamená. Odhady samozřejmě nejsou přesným sčítáním lidu vytesaným do hlíny. U Uruku na konci čtvrtého tisíciletí př. n. l. se dnes objevují opatrné odhady přibližně 40 000 až 50 000 lidí v samotném městě. Smarthistory uvádí kolem 40 000 obyvatel Uruku a dalších přibližně 80 000 až 90 000 lidí pracujících na polích v jeho okolí. Jiný odborný přehled pracuje pro pozdní čtvrté tisíciletí s přibližně 45 000 až 50 000 obyvateli města. Zkusme ta čísla na okamžik vytáhnout z učebnice. Na konci roku 2025 měla například Jihlava 53 686 obyvatel. Představme si tedy město přibližně velikosti dnešního většího okresního města. A teď z něj odstraňme elektrickou síť. Kamiony. Železnici. Chladicí sklady. Čerpací stanice. Telefony. Počítače. Moderní vodovody. A celý aparát dnešního státu, který ani nevidíme, dokud jednoho dne nepřestane fungovat. A přesto musíme zítra ráno nakrmit desítky tisíc lidí. Pozítří znovu. A další den znovu. Obilí musí někdo vypěstovat. Pole musejí dostat vodu. Kanály se musejí čistit a opravovat. Úroda musí být sklizena, přepravena, spočítána, uskladněna a rozdělena. Někdo musí vědět, kolik obilí přišlo a kolik odešlo. Kolik pracovníků dostalo příděl. Kolik vlny přišlo do dílny. Kolik textilu z ní odešlo. A právě takové věci nacházíme na nejstarších tabulkách. Archaické texty z Uruku zaznamenávají přijímané, vydávané či skladované zboží, obilí, mléčné výrobky, vlnu, textil a kovy. Některé dokonce ukazují pokusy o hospodářské plánování. Uruk byl protkán kanály používanými pro dopravu i zavlažování. To je ta část sumerské civilizace, která se někdy ztratí pod zikkuraty, bohyněmi a klínovým písmem. Byrokracie nebyla nudným přívěskem civilizace. Administrativa byla jedním z důvodů, proč civilizace ráno ještě existovala. Velké město nemůže žít pouze z toho, co vyroste za jeho hradbami. Za každou městskou zdí stojí neviditelná krajina. Pole. Pastviny. Rybáři. Kanály. Lodě. Sklady. Dílny. Obchodní cesty. A tisíce lidí, jejichž jména většinou nikdy nebudeme znát.

Jižní Mezopotámie navíc měla jeden zásadní problém. Byla úrodná, ale byla chudá na některé suroviny, které civilizace potřebovala. Chybělo jí kvalitní stavební dřevo, kámen i kovy. To znamenalo obchod. Kontakty sahaly daleko za hranice sumerských měst a lidé museli organizovat přesuny materiálu po souši i po vodě.

Když tedy vidíme sumerskou sochu, kovový předmět nebo monumentální stavbu, nedíváme se pouze na práci jednoho řemeslníka. Za předmětem někdy stojí cesta dlouhá stovky kilometrů. Někdo surovinu získal. Někdo ji směnil. Někdo ji dopravil. Někdo cestu chránil. Někdo náklad zaznamenal. Někdo rozhodl, kam poputuje. Někdo dostal příděl za svou práci. A někde seděl písař s ještě vlhkou hliněnou tabulkou a zapisoval několik klínů, bez nichž by se celý tento organismus začal rozpadat.

Tohle už není vesnice, která se prostě rozrostla. To je politický, ekonomický, logistický a sociální stroj. A jeho měřítko lépe pochopíme, když přeskočíme několik tisíc let dopředu.

Pozdně středověká Vídeň měla přibližně 20 000 až 25 000 obyvatel. Kolem roku 1200 jich měla jen asi 5 000 až 10 000. Londýn dosáhl kolem roku 1300 přibližně 80 000 obyvatel a po černé smrti klesl asi na 40 000 až 45 000. Většina evropských středověkých měst byla mnohem menší. V severní Evropě bylo město nad 50 000 obyvatel výjimkou a ještě v Anglii roku 1377 měla naprostá většina významnějších provinčních měst méně než 10 000 lidí.

A teď vraťme kalendář o více než čtyři tisíce let zpátky od pozdního středověku.

Tam už stojí Uruk. Ne jako několik chatrčí kolem chrámu. Ale jako městská koncentrace desítek tisíc lidí napojená na ještě rozsáhlejší zemědělské zázemí. Když se ucpal důležitý kanál, nebyla to nepříjemnost. Mohla to být otázka úrody. Když selhala úroda, nebyl to pouze problém několika rodin. Stával se z něj problém města. A problém města se mohl stát problémem vlády, chrámu, obchodu, zásobování i stability celé společnosti. To je možná jedna z největších sumerských inovací, kterou nelze zavřít do vitríny muzea: Sumerové se museli naučit žít ve velkém počtu s lidmi, které osobně neznali. Právě tam začíná město. Ne u hradeb. Ne u monumentálního chrámu. Ale v okamžiku, kdy už společnost nemůže fungovat pouze na větě: Já znám tebe a ty znáš mě. Musí vzniknout pravidlo. Evidence. Míra. Pečeť. Úřad. Smlouva. Příděl. Zodpovědnost. A písmo. Najednou možná pochopíme, proč se právě v tomto prostředí písemná kultura rozvinula s takovou silou. Desítky tisíc cizích lidí nemůžete spravovat pouze pamětí. A tak když hledíme na malou hliněnou tabulku popsanou klíny, možná se nedíváme jen na počátek literatury. Možná se díváme na jeden z nástrojů, který umožnil vznik samotného velkoměsta.

A stále jsme se nedostali k poezii. K nářkům nad zničenými městy. K milostným písním. K hymnické literatuře. K Enheduanně. K příběhům o Gilgamešovi. K nářkům, ve kterých město není hromadou cihel, ale živou bytostí schopnou zemřít. Tak kdo tu vlastně žije v minulosti? Představme si člověka roku 2026, který vezme do rukou příběh starý čtyři tisíce let, aniž jej přečte, a řekne: Pohanství. Nečisté. A vedle něj sedí písař z Nippuru před téměř čtyřmi tisíci lety a počítá plochu pole, učí se dva jazyky, opisuje gramatické seznamy, diskutuje o řádu světa a přemýšlí nad tím, proč spravedlivý člověk trpí. Který z těch dvou lidí se v této chvíli dívá na svět primitivněji? Sumer nemusíme uctívat, abychom mu přiznali jeho velikost. Nemusíme nevěřit v Inanu, abychom hymny k pozvedání jejího jména odložili do kolonky „pohanství“. Nemusíme se modlit k Enkimu, abychom pochopili, že příběh starý čtyři tisíce let může obsahovat otázku, kterou jsme dodnes nedokázali zodpovědět. A člověk nemusí opustit Bibli, aby si přiznal něco mnohem zajímavějšího:

Bible nevstoupila do prázdného světa

Když její autoři začali psát o potopě, stvoření, utrpení, Babylonu, smrti a záchraně, pod jejich nohama už ležely vrstvy mnohem starší lidské paměti. V hlíně. V troskách měst. V jazycích, kterými už nikdo nemluvil. V příbězích, které přežily své bohy, své krále i lidi, kteří je poprvé vyslovili. Možná bychom proto neměli před Sumery zavírat dveře jen proto, že jejich bohové mají jiná jména než naši. Možná bychom měli vstoupit. Uvnitř totiž nečeká primitivní člověk z temného dávnověku. Sedí tam písař. Před sebou má ještě vlhkou tabulku. Udělal do ní několik klínů. Potom zemřel. Jeho město padlo. Jeho říše zmizela. Jeho jazyk umlkl. Ale ty klíny zůstaly. Pět tisíc let čekaly zasypané pískem pouště. A teď je znovu čteme. Možná však není nejznepokojivější, že jsme se naučili číst Sumery. Možná je nejznepokojivější něco jiného. Že po pěti tisících letech zjišťujeme, že oni stále dokážou číst nás.

A právě tady bych chtěl příště otevřít dveře, za nimiž nás čeká ještě jedno naše moderní nedorozumění. Když vyslovíme žena před pěti tisíci lety, snadno si představíme bezejmennou postavu zavřenou někde v domě, bez majetku, hlasu a vlastní vůle. Ale byla sumerská žena skutečně pouze něčí dcerou, manželkou nebo matkou? Mohla vlastnit majetek? Uzavírat hospodářské transakce? Pracovat? Spravovat výrobu? Mít vlastní pečeť? Působit v chrámových institucích? A co nám o skutečných ženách říkají tabulky, smlouvy, pečetě a administrativní záznamy, když na okamžik přestaneme poslouchat naše představy o „primitivním starověku“ a necháme mluvit samotnou hlínu?

A potom přichází žena, před kterou už nelze tuto otázku obejít. Jmenuje se Enheduanna. Ale k ní se musíme dostat pomalu. Protože jestli nás Sumer něco učí, potom to, že pět tisíc let starý svět bývá podstatně méně jednoduchý, než bychom si přáli. A právě tam budeme pokračovat.

Počátky písma, Uruk, administrativa, obilí, zvířata, práce, hospodářské záznamy: ORACC, Digital Corpus of Cuneiform Lexical Texts. Výborný zdroj přímo pro moje tvrzení, že nejstarší psaní souviselo především s administrativou. ORACC: Archaic Administrative Corpus

Sumerština jako mrtvý, ale dále vyučovaný jazyk: ORACC uvádí, že koncem 3. tisíciletí př. n. l. přestala být běžně mluveným jazykem, ale pro písařské a kultovní účely přežívala až do konce 1. tisíciletí př. n. l. ORACC: Sumerian lexical tradition and scribal education

Ziusudra a sumerská Potopa: tady máme přímo primární text v Oxfordském ETCSL. Rozhodnutí zničit lidstvo potopou, Ziusudra, obrovská loď, sedm dní a nocí a záchrana lidí a zvířat. Oxford ETCSL: The Flood Story, Ziusudra

Biblická Potopa a starší mezopotamské předlohy: David M. Carr, Oxford University Press. Je to jeden z našich nejdůležitějších odkazů, protože Carr výslovně argumentuje, že biblické povodňové tradice byly modelovány podle starších mezopotamských tradic, zejména Atrachasíse a Gilgameše XI. Oxford Academic: Precursors to the Flood Narrative

Inana, sedm bran, smrt, hák, tři dny a tři noci, návrat: Oxford ETCSL. Oxford ETCSL: Inana’s Descent to the Netherworld

Genesis 1 a Enūma eliš: David Carr, Oxford. Carr přímo rozebírá možné předchůdce kněžského příběhu stvoření a argumentuje pro specifické vyrovnávání Genesis 1 s tradicí Enūma eliš. Oxford Academic: Precursors to the Priestly Creation Account

Sargon a Mojžíš v košíku: použil bych raději akademický přehled Cambridge než populární web. Cambridgeův Ancient Mesopotamia přímo upozorňuje na výraznou podobnost Sargonovy legendy s biblickým Mojžíšem, včetně dítěte ponechaného u řeky v košíku. Pro naši opatrnou formulaci je užitečný i University of Iowa, který zdůrazňuje, že podobnost existuje, ale přímý vliv nelze jednoduše prokázat. University of Iowa: Moses and the Sargon tradition

„Babylonský Jób“, Ludlul bēl nēmeqi: odborná edice Alana Lenziho a Amara Annuse, University of the Pacific. Publikace jej přímo označuje za Standard Babylonian Poem of the Righteous Sufferer a připomíná jeho tradiční označení „Babylonian Job“. University of the Pacific: Ludlul bēl nēmeqi

Šedesátková matematika: University of St Andrews, MacTutor History of Mathematics. Výslovně popisuje babylonské převzetí základu 60 ze starších sumerských a akkadských systémů. University of St Andrews: Babylonian numerals

Profesionální/stálé vojenské složky Ur III: Cuneiform Digital Library Initiative, Bertrand Lafont, The Army of the Kings of Ur: The Textual Evidence. Přesně náš problém aga₃-us₂ versus erin₂. Studie výslovně popisuje dočasnou službu erin₂ a argumentaci pro aga₃-us₂ jako profesionální vojáky stálé armády, zároveň uvádí alternativní interpretaci strážců. CDLI: The Army of the Kings of Ur

Standarda z Uru, pěchota, vozy, zajatci, 2550–2400 př. n. l.: přímo British Museum. British Museum: The Standard of Ur

Uruk, přibližně 40 000 obyvatel + 80–90 tisíc v zemědělském zázemí: Smarthistory uvádí přesně tato čísla pro období přibližně 3200–3000 př. n. l. Ještě tvrdší akademická opora je starší archeologická práce Oriental Institute/University of Chicago, která při ploše kolem 400 ha odhaduje Uruk nejméně na 40–50 tisíc obyvatel. Smarthistory: Uruk and its population

Jihlava 53 686 obyvatel k 31. 12. 2025: přímo Český statistický úřad. ČSÚ: Městské obyvatelstvo Vysočiny v roce 2025

Vídeň a Londýn ve středověku: Cambridge University Press. Studie uvádí pro pozdně středověkou Vídeň asi 20–25 tisíc obyvatel, kolem roku 1200 asi 5–10 tisíc; Londýn kolem roku 1300 asi 80 tisíc a kolem roku 1380 40–45 tisíc. Přesně naše srovnání. Cambridge: Vienna and London in the late Middle Ages

Nedostatek surovin a dálkový obchod: Cambridgeův přehled Ancient Mesopotamia zmiňuje dovoz kovů, kamene a dřeva a vývoz například textilu. Metropolitan Museum zároveň dokládá dovoz kamenů a drahých materiálů z velkých vzdáleností.