Článek
Poslouchám novou píseň KI GIBIL od českého darkmetalového uskupení ŠU INANA, v jehož čele stojí stejnojmenná zpěvačka a kytaristka. Skladba mě hypnotizuje. Ještě více než její temnota mě však uchvacuje pokora muzikantů. Metal si často zakládá na síle jednotlivce; zde všichni ustupují před jediným záměrem. Hudebnost, harmonie, rytmus, hlas i obraz slouží pozvednutí jména bohyně Inany.
Temná hnědočerná paleta videa tuto sílu pouze prohlubuje. Sumer zde není barevnou dekorací ani vypůjčeným kostýmem. Přede mnou se otevírají hlubiny civilizace, jejíž města dávno pozřel písek, avšak její slova dosud nezemřela.
Opravdu cítím okamžik, kdy písař Dub Sar sedí na nízké rákosové rohoži a seříznutým rákosovým pisátkem vtlačuje znaky do dosud vlhké hliněné tabulky. Hlína mu zasychá za nehty, pravé zápěstí má ztuhlé a každý klín vyžaduje jiný sklon ruky i jinou hloubku vtisku. Občas se zastaví, přidrží tabulku v dlani a tiše si zopakuje slovo, které právě zapsal, aby chyba nezůstala v hlíně déle než lidský život.
Vidím starou kněžku Eme Gi Am. Její ruce jsou rozpraskané prací, olejem a solí potu. Pomalu staví nádobu s vonným sezamovým olejem na roh oltáře. Když ji pokládá na kámen, keramika tiše zazvoní. Jediná kapka stéká po hrdle nádoby, zachytí světlo kahanu a zůstane viset nad oltářem; malá jantarová slza. Kněžka ji setře palcem a vetře si ji do zjizvené dlaně. Nic v chrámu nesmí přijít nazmar, nejméně olej určený bohyni.
Ve vedlejší síni služebníci omývají posvátné sochy vodou přinesenou ještě před úsvitem. Z kamenných tváří stírají prach, potírají jejich čela olejem, uhlazují těžká vlněná roucha a rovnají náhrdelníky, aby žádný korálek neležel obráceně. Pracují mlčky. Ozývá se pouze šplouchání vody v kovových mísách, cinknutí nádoby o kámen a zvuk bosého chodidla odlepujícího se od vlhké podlahy.
Jiní služebníci vybírají popel ze žárovišť. Je stále teplý a lehký. Zvedá se při každém pohybu lopatky, ulpívá na řasách a vstupuje do úst. Muži jej vynášejí v hliněných nádobách za chrámovou zeď. Potom drhnou začernalé kameny, doplňují palivo a lámou vonnou pryskyřici na malé kusy pro ranní oběť.
V chodbách mezitím někdo zametá rozdrcené obilí, někdo počítá nádoby s pivem a jiný odnáší vlněná roucha nasáklá kouřem. Písařský učedník rovná tabulky podle obsahu. Správci kontrolují zásoby mouky, oleje a vlny. Z kuchyně přichází vůně upečených chlebových placek, které budou ráno položeny před bohyni. Chrám není pouze svatyní. Je skladištěm, dílnou, školou, kuchyní i místem, kde stovky lidských rukou každý den udržují řád mezi bohy a městem.
Když noc konečně sevře chrám, službou vyčerpaní kněží uléhají na rákosové rohože v úzkých komorách. Nesvlékají se úplně. Jen povolí opasky, položí unavené ruce vedle těla a zavřou oči, v nichž ještě hoří červená záře žárovišť. Z nádvoří doléhá poslední prasknutí uhlíku. Někde ve tmě kape voda z nedovřeného džbánu.
Písař Dub Sar stále nespí. Dokončuje poslední řádek, zkontroluje sled znaků, přejede palcem po okraji tabulky a položí ji mezi ostatní. Ví, že jeho jméno možná zmizí, ale slova mohou přežít krále, chrám i město.
Chrám na několik hodin utichne. Nikdy však docela nespí. Pod jeho střechou odpočívají lidé, ale olej stále voní, popel stále hřeje a čerstvě vtlačená slova pomalu tvrdnou v hlíně.
Právě tuto blízkost ve skladbě KI GIBIL cítím. Nejde o encyklopedickou rekonstrukci Sumeru. Hudba otevírá prostor, v němž se vzdálená civilizace na několik minut znovu stává lidskou. Nevidím pouze zikkuraty, bohy a krále. Vidím unavené ruce, popel v očích, olej na oltáři a písaře, který v noci opravuje poslední klín.
Sumerská civilizace nezmizela beze stopy. Zůstala v písmu, městě, zákonu, modlitbě i v lidské potřebě oslovit něco, co nás přesahuje. KI GIBIL proto nevnímám jako hudební výlet do exotické minulosti. Je to pokus vrátit starému hlasu dech.
ŠU INANA neusiluje o přenesení celé sumerské civilizace do dneška. To by bylo nemožné a nepoctivé. Dělá něco přesnějšího: vrací starým slovům lidské hrdlo. Nezpívá o Sumeru z bezpečné vzdálenosti. Zpívá pro Inanu. Tento rozdíl je podstatný. Jazyk, hymnická kázeň a oddanost bohyni procházejí ženským shoutem, elektrickou kytarou a metalovým rytmem, aniž by se původní záměr slov proměnil v pouhou atrakci.
Proto na mě sdělení skupiny působí pravdivě. Nenacházím zde pózu ani laciné předvádění tajemna. Hudebníci se nestavějí před píseň. Ustupují, aby před nimi mohl stát samotný text.
Při poslechu KI GIBIL vstupuji do chrámového okrsku v Kíši či Uruku a za jeho zdmi slyším nářek kněží gala, chrámových pěvců, jejichž úkolem bylo zpěvem utišovat srdce bohů. Nejsilněji z hypnotické písně na mě působí zpěvná recitace Sirenie. V jejím hlase zní přednes pět tisíc let starého hymnického textu, který neznámý kněz nebo kněžka složili k pozvednutí jména bohyně Inany.
Nevíme, kdo tato slova vyslovil poprvé. Neznáme jeho tvář, jeho věk ani místo, kde zemřel. Nevíme, zda se mu při zpěvu chvěl hlas nebo zda dokázal naplnit celé chrámové nádvoří jediným tónem. Jeho slova však nezanikla. Po tisíciletích se znovu prodírala hliněnou tabulkou a vstoupila do lidského hrdla. Právě při tomto okamžiku mě mrazí v zádech. Přemýšlím, zda podobné mrazení cítili také lidé, kteří tento zpěv poslouchali před pěti tisíci lety.
KI GIBIL nedoporučuji poslouchat jako kulisu k práci. Pokud ŠU INANU dosud neznáte, pusťte si skladbu ve tmě, na celé obrazovce, v kvalitních sluchátkách a se zapnutými titulky. Dejte jí alespoň první dvě minuty bez přeskakování. Nesnažte se ji okamžitě vměstnat mezi známé metalové žánry. Poslouchejte ženský shout, zpěvnou recitaci Sirenie, údery bicích i ticho, které zůstává mezi jednotlivými větami.
Potom si KI GIBIL pusťte podruhé. Tentokrát sledujte překlad a všímejte si, komu jsou slova určena. Nemusíte znát sumerštinu ani sdílet víru muzikantů. Stačí na několik minut odložit spěch a opravdu poslouchat.
Pokud bude po posledním tónu ticho v místnosti těžší než před začátkem skladby, KI GIBIL vás našla.
OEO ve videu vysvětluje, proč ŠU INANA zatím odkládá veřejná vystoupení.
