Článek
Starý dobrý voják Josef Švejk se uvelebil na židličce v hospodě U Kalicha, přitáhl si pivo a poslouchal pány u vedlejšího stolu, kteří právě zachraňovali republiku.
To se v hospodách dělá dobře. Republika neodporuje a pivo se dá objednat znovu.
„Za ODS bylo líp,“ pravil jeden pán.
„Klaus měl aspoň koule,“ přidal se druhý.
„Topolánek taky.“
Třetí si povzdechl nad pivem.
„A Fiala, to byl slušnej člověk. Ne jako ti, co tam nalezli dneska.“
Švejk zabručel pod vousy:
„No jo. Von když člověk jde do politiky, tak je jen otázkou času, kdy se znemožní.“
„No dovolte! Jak jste to myslel, Švejku?“
„Nijak. Když má štěstí, lidi na to za dvacet let zapomenou.“
U stolu se na chvíli přestalo zachraňovat.
„Vy máte něco proti ODS?“
„Kdepak. Já jsem jen opatrnej na starý dobrý časy. Starý dobrý časy jsou obyčejně doba, kdy byl člověk mladší a ještě ho nebolela záda.“
Hostinský se obrátil k pípě, protože se začal usmívat.
Muž v saku to nevzdal.
„Klaus postavil tuhle zemi na nohy.“
Švejk si otřel pěnu z kníru.
„Kuponovou knížku jsem měl taky.“
„No tak!“
„Moc pěkná byla.“
„Tak co pořád máte?“
„Nic. Jen jsem pozdějc zjistil, že někomu zůstala knížka a někomu továrna. To už je věc vkusu. Já jsem vždycky radši četl.“
Muž se zavrtěl.
„Vy tomu nerozumíte. To byla transformace.“
Švejk položil půllitr.
„Transformace je krásný slovo. U nás v Budějovicích se taky jeden řezník transformoval. Nejdřív měl řeznictví, potom neměl řeznictví a nakonec měl dluhy. Když ale říkal, že se transformoval, ženský v ulici na něj koukaly skoro s úctou.“
„To se přece nedá srovnávat.“
„Samozřejmě že ne. U něj se náklady nepočítaly ve stovkách miliard.“
Hostinský přinesl Švejkovi utopence. Švejk ukousl cibuli.
„Hlavní je, že tehdy byla svoboda,“ řekl muž s brýlemi.
„Ta je moc důležitá,“ přisvědčil Švejk.
„Přesně!“
„Jeden mohl majetek koupit, druhej prodat a třetí koukat.“
„Vy to zesměšňujete.“
„Kdepak. Koukat je taky svoboda.“
Muž v saku se rozhodl změnit bojiště.
„A Topolánek? To byl silnej premiér.“
Švejk měl plnou pusu utopence, a tak jen uznale zabručel.
„V Evropě nás tehdy brali vážně.“
Švejk dál jedl.
„Měli jsme předsednictví Evropské unie.“
Švejk spolkl.
„To jsme měli.“
Pán v saku se opřel do židle, až zapraskala.
„Takže se přece na něčem shodneme.“
„Určitě. Jenom mu ta vláda během toho předsednictví spadla.“
Židle znovu zapraskala.
„Za to mohla opozice!“ vyhrkl muž.
Švejk se sklonil a prohlížel si židli.
„Co děláte?“
„Koukám, jestli taky není opoziční.“
Hostinský odnesl prázdný talíř. Chvíli se mluvilo o fotbale.
Pak třetí muž utrousil:
„Nečas byl taky slušnej člověk.“
Švejk neodpověděl.
„Slyšíte mě, Švejku?“
„Slyším.“
„Měl silnou vládu.“
Švejk pořád mlčel.
„Sto osmnáct poslanců!“
Švejk zvedl hlavu.
„A za čtrnáct let čte svoje jméno v usnesení Nejvyššího soudu.“
U stolu nebylo slyšet ani cinknutí sklenice.
Muž s brýlemi se nadechl.
„Ale to přece…“
Švejk zvedl ruku.
„Nic neříkám.“
„Právě že pořád něco říkáte.“
„Teď jsem nic neřekl.“
„Ale myslíte si to.“
„Tak to už mi chcete řídit i myšlenky? To jsme s tou svobodou dlouho nevydrželi.“
Pak mluvil muž s brýlemi o Fialovi. Chválil jeho slušnost, připomněl, že je profesor, a dlouho nikoho nepustil ke slovu.
Švejk mezitím upíjel.
„No?“ obrátil se na něj nakonec muž.
„Já poslouchám.“
„Nemáte k tomu nic?“
„Profesor jako premiér je určitě dobrá věc.“
Muž přikývl.
„Když vám zdraží elektřina, hned se člověku líp platí, když ví, že tomu předsedá vzdělanej člověk.“
„Fiala za ceny energií nemohl! Byla válka. Inflace byla všude.“
„Věřím vám.“
To muže zarazilo víc než odpor.
Švejk položil půllitr.
„Tak si říkám, že vláda je trochu jako závodní holub.“
„Prosím?“
„Když doletí první, má dobrej chov. Když vám nasere na klobouk, může za to příroda.“
„Aspoň Fiala hospodařil odpovědně,“ namítl muž s brýlemi.
Švejk se zadíval ke stropu.
„U nás v baráku bydlel účetní. Jednoho dne spočítal, že oprava střechy je zbytečně drahá.“
„A co s tím má společného vláda?“
„Nic. Vyprávím vám o střeše. Nechal ji být, až mu v zimě spadl strop na peřinu.“
Pán v saku mávl rukou.
„To je absurdní.“
„Máte pravdu. Střecha se dá opravit rychlejc než školství.“
Od pípy se ozval hostinský.
„A byt dneska mladej koupí jak?“
„Zase strašíte,“ řekl muž s brýlemi.
Švejk se k němu obrátil.
„V Praze to podle těch chytrejch tabulek není tak zlý.“
„Konečně.“
„Na novej byt o sedmdesáti metrech jen patnáct hrubejch ročních platů.“
Muž si sundal brýle.
„Takhle se to přece nepočítá.“
„Zaplaťpánbůh,“ oddechl si Švejk. „Já už měl strach, že patnáct let nesmím jíst ani prdět.“
Švejk se pak do debaty nějakou dobu nemíchal.
„Tak co tomu všemu říkáte?“ zeptal se muž v saku.
„Já mám starý dobrý časy rád.“
Pán se konečně spokojeně usmál.
„Věděl jsem to.“
„Člověk už totiž přesně ví, jak dopadly.“
Úsměv se vytratil.
„Vy prostě ODS nevěříte.“
Švejk se podrbal za uchem.
„Já politickým stranám věřím asi jako hospodskýmu, kterej tvrdí, že panák na účet podniku nic nestojí. Někdo ho nakonec zaplatí.“
Pánové už oblékali kabáty.
Muž s brýlemi ještě u dveří řekl:
„ODS jednou zase dostane šanci ukázat, co umí.“
„To se stát může.“
„A třeba vás překvapí.“
Švejk chvíli přemýšlel.
„Já měl jednou známýho, kterej mi třikrát vrátil deštník bez deštníku.“
Pán se zarazil.
„Jak bez deštníku?“
„Jen rukojeť.“
„A proč jste mu ho půjčoval znovu?“
„Protože jsem byl demokrat.“
„A počtvrtý, pane Švejku?“ zeptal se hostinský.
„Počtvrtý pršelo.“
Švejk
