Frustrovaní novináři, hlásné trouby poražených stran spouští hnojomety

Jenže když si ty články člověk přečte, zjistí, že ta hloubka je spíš louže. Spousta emocí, předsudků, velkých slov a moralizování – a rozum aby pohledal.

Typický případ: pán, co sepsal elaborát o vítězství Babiše. Nadává na populismus, servilitu a lokajství, ale sám přitom mluví jako panský lokaj, co ztratil místo a nemůže to vydýchat. Děkuje Zemanovi, že „spláchl Stačilo! do záchodu“ a ulevuje si, že republika zatím „nesměřuje na východ“. Jenže místo argumentů spíš teatrálně mává rukama a uráží všechny, kdo volili jinak.

Podle něj jsou voliči ANO, SPD a Motoristů prý „lokajští plebejci“, co „lížou lem roucha Babišovi“ a touží po „rudohnědé normalizaci“. Inu, kdo by to nechtěl slyšet, že? Takový text potěší hlavně ty, kteří vsadili na špatného koně.

Ale k pochopení světa to moc nepomáhá. Jen se dál staví zeď: my chytří, oni hloupí. Slyším od zklamaných voličů SPOLU. V té větě je všechno: únava, rezignace i skrytá touha po odplatě. Po tolika letech kampaní, krizí a věčných „bojů o demokracii“ „antibabišismu“ už nemají sílu znovu vstát a přesvědčovat. Potřebují, aby se jejich porážka aspoň nějak ospravedlnila. Aby se ukázalo, že měli pravdu.

Tahle přání nebývají zlá, ale jsou nemocná. Není v nich už víra, jen hořkost. Z frustrace se stal motor veřejné debaty: místo snahy pochopit protivníka se z něj dělá karikatura, výkladní skříň špatného vkusu. Babiš jako symbol všeho, co se má nenávidět, všeho co páchne Ruskou Federací, všeho co míří na východ, ale právě Babiš je zároveň jediný, kdo ještě dokáže vzbuzovat ve frustrovaných voličích emoci.

Někteří voliči SPOLU dnes mluví o Babišovi se stejnou posedlostí, s jakou jeho příznivci mluví o „Pražské kavárně“. Nenávist se změnila v oboustranný rituál – vyčerpávající, a v jádru zoufale podobný. Všichni se tváří, že bojují za hodnoty, ale ve skutečnosti jen zápasí s pocitem vlastní bezmoci.

Po volbách se tahle frustrace přelévá do dalšího materiálu pro hnojomety. Někdo straší, že SPD a Motoristé budou sedět ve vládě - což je katastrofa. Jiný si maluje Babiše jako absolutního vládce obklopeného poslušnými hejtmany a státními médii. Objevují se titulky o „rudohnědé frontě“, memy s předsedou sněmovny Okamurou, úvahy o konci demokracie, o zrušení veřejnoprávních médií, o návratu cenzury. Každý nový Babišův krok se mění v důkaz, že „tohle už je skoro Maďarsko“.

Jenže za tím vším není už opravdový strach, spíš potřeba ventilovat. Ulevit si. Zklamaní voliči SPOLU se tváří, že brání republiku, ale často jen brání vlastní ego. Potřebují, aby se jejich prohra ospravedlnila, aby se ukázalo, že měli pravdu, že Babiš zklame, že se všechno zhroutí přesně tak, jak předpovídali.

Ale po letech deziluze 35 procent občanů rozhodlo, že už nechtějí další strašení, vyhrožování a věčný antibabišismus. Vyžadují klid. Ticho po všech těch kampaních, po nekonečných debatách o morálce a zlu. Touží po státu, který zas funguje bez -ismů.

A možná právě v tom spočívá skutečná porážka SPOLU. Rezignovali na budoucnost. A teď jejich voliči místo víry v jinou vládu sledují hodiny a čekají, až „to Babiš podělá“. Nad Českem se rozprostřel zvláštní druh adventu; žádné čekání na spasitele, ale na selhání Babiše a jím sestavené vlády.

Tihle pánové a dámy se rádi ohánějí Bekem a jeho teorií o „dvou plebejstvích“ – lokajském a svobodném. Jenže to používají jako kladivo, kterým rozbijí všechno, co se jim nehodí. Ovšem volby přece nejsou zápas dobra se zlem. Lidé nechodí k urnám podle tabulek a průzkumů, ale podle toho, jak se jim žije, co je trápí, čeho se bojí.

Někdo ztratil práci, jiný má hypotéku, třetí už nevěří, že se něco změní. Volit není servilita, ale obyčejná snaha vzít život aspoň trochu do vlastních rukou. Volič není lokaj.

A ty řeči o „nové normalizaci“ nebo „rudohnědém obratu“? To je jak z učebnice hysterie. Srovnávat demokratické volby s Gottwaldem nebo Husákem je urážka těch, kteří si skutečnou totalitu odžili.

Když Babiš po vítězných volbách řekl, že „lidi chtějí klid, ne revoluce“, nebyl to jen populismus — spíš přesné pojmenování nálady země. A když pak Česká televize vysílala titulky typu „Evropa s obavami sleduje české volby“, vypadalo to, jako by se i média bála, že voliči udělali něco zakázaného. V novinách se psalo o „rudohnědé koalici“, na sociálních sítích kolovaly fotky Okamury s vlajkou a Babiše v uniformě. Ale za těmi obrázky nebyla obrana demokracie, jen další vlna úzkosti.

Jsme unavený národ. Po všech těch revolucích, reformách, krizích, konsolidačních balíčcích a transformacích už nemáme sílu věřit. Životní náklady rostou, nejistota taky. Spousta lidí volí Babiše nebo Okamuru ne proto, že by chtěli návrat do minulosti, ale protože nevěří, že někdo jiný je poslouchá.

Nazývat voliče ANO lokaji je jen pohodlný způsob, jak nemuset přemýšlet. Když člověk ztratí empatii, nakonec mu nezbyde nic než pocit nadřazenosti – a to je právě ta nemoc, kterou frustrovaní voliči SPOLU sami šíří.

Publicistika může být ostrá, to je v pořádku. Ale měla by zůstat fér. Ty sarkastické obraty o „splachování do záchodu“ možná pobaví kamarády z hospody, ale běžný čtenář si z toho odnese jen další dávku pohrdání.

Politika nestojí na dokonalosti voličů. Stojí na schopnosti poslouchat i ty, kteří volí jinak. A kdyby se k tomu občas přidalo trochu selského rozumu a méně povýšenosti, možná by takové články, ve kterých nadřazený novinář nazývá občany svobodné země lokaji, ani nevznikly.

Možná se ta únava, o níž píšu, projevuje nejviditelněji právě v jazyce médií. Slova se unavila stejně jako lidé – už si netroufají být pravdivá.

Možná právě teď potřebujeme míň titulků o „rudohnědé frontě“ a víc prostoru, kde spolu lidi skutečně mluví. Ne na sítích, ale u jednoho stolu. Představme si třeba pořad, kde by voliči ANO, SPOLU i SPD hledali společně řešení – ne viníka. Neziskovky nebo univerzity by mohly vést podobné „občanské dialogy“, jaké jinde v Evropě dokázaly propojit znepřátelené tábory.

A tady se sarkasmus rozplývá a zůstává jen ticho po bitvě.

Tahle polarizace, tyto hnojomety, nejsou jen novinářskou leností. Jsou příznakem hlubší únavy – té samé, která nás od Havlovy éry dovedla k Babišovu ‚klidu‘. Když jsme přestali věřit v pravdu a lásku, začali jsme se navzájem obviňovat, a tak se zeď mezi ‚námi‘ a ‚jimi‘ jen rozšiřuje. Místo hnojemetů potřebujeme slova, která stmelují. Havel by řekl, že pravda začíná u odvahy poslouchat – třeba u stolu, kde se voliči ANO a SPOLU poprvé skutečně setkají.

Když v diskusní vláknech píší o ‚rudohnědé frontě‘ a voliči SPOLU čekají na Babišovo selhání, jen prohlubují únavu, která nás sem dovedla. Ta samá únava, která začala, když jsme přestali věřit Havlově pravdě a začali jsme hledat klid.

Vzpomeňme na kampaň kolem covidu, kdy média rozdělila lidi na zodpovědné a popírače. Titulky jako Evropa s obavami sleduje české volby nebo memy o ‚rudohnědé koalici‘ dělají totéž – zjednodušují voliče na ‚lokaje‘ a ‚lepšolidi‘. Tím jen prohlubují únavu, která nás odvádí od Havlovy pravdy k Babišovu slibu, že ‚to zařídí‘. Jak jsme se sem dostali? To je příběh, který začíná, když svoboda přestala být snem.

Pamatujete si ten vzduch?

Byl listopad, studený, ale jiný než dřív. Voněl svobodou, jakou jsme si neuměli představit. Havel stál na balkoně a mluvil o pravdě a lásce. Já jsem tomu věřil. Nejen rozumem — tělem, kůží, vším. Měl jsem pocit, že dějiny se konečně otočily správným směrem, že svět má smysl.

A pak se ten vzduch pomalu vytratil.

Zbyly po něm faktury, reklamy, rozpočty, granty, reformy, kupónová privatizace.

Něco se v nás změnilo, ne naráz, ale po kouskách.

Svoboda, kterou jsme chtěli, začala bolet. Ukázalo se, že žít „pravdivě“ znamená také nést odpovědnost — a ta je těžká. Tak těžká, že jsme ji raději odložili.

Začaly přicházet vlády, jedna za druhou. Pravice nás strašila, levice nás konejšila. A pak přišel Babiš — něco mezi. Muž, který pochopil, že česká duše netouží po ideálu, ale po úlevě. Po klidu.

Babiš vyhrál, protože mluví jazykem únavy. Nabízí jistotu, pořádek, jednoduchost. Ani sen, ani víru — jen klid.

A ten je opojný.

Zvlášť pro národ, který přežil všechno možné a naučil se děkovat za to, že se nic neděje.

Když se dívám zpátky, vidím, že jsme se změnili víc, než jsme chtěli. Ztratili jsme sny. Nahradili jsme je tabulkami, hypotékami a strategií, jak přežít.

Místo Havlovy odvahy žít pravdivě slyšíme na Babišovu jistotu, že „to zařídí“.

Možná jsme si svobodu spletli s pohodlím.

Možná jsme zapomněli, že ta nejhlubší svoboda nezačíná volbou lídra, ale odvahou přestat se bát sami sebe.

Když novináři nazývají voliče lokaji a voliči SPOLU čekají na Babišovo selhání, chybí nám to, co Havel nazýval ‚životem v pravdě‘. Polarizace není jen o špatných titulcích – je to o tom, že jsme zapomněli mluvit a poslouchat. Jak jsme se sem dostali? Začalo to, když svoboda přestala být snem a začala být břemenem.

Havel by mě dnes napomenul, kdyby četl, jak píšu. Připomněl by mi, že „nesmíme propadat beznaději“. Jenže možná tehdy netušil, že zůstane po něm jméno letiště, pár citátů a lidé, kteří ho citují, když se to hodí. Ale to, co chtěl – ten vnitřní zápal, to tiché rozhodnutí žít pravdivě – se vytratilo někde mezi nákupy, kampaněmi a strachem, že nás někdo znevýhodní.

Havel by sám cítil stejnou únavu. I on měl chvíle pochybností, hádal se s vlastní vizí, někdy podlehl iluzi, že slušnost vyřeší všechno. Ale aspoň to zkoušel.

Nezradili jsme ho jedním gestem, ale tisícem drobných, pohodlných rozhodnutí. Každé z nich trochu otupilo to, čemu říkal „svědomí“.

Havel nebyl prorok, spíš člověk, který se snažil být pravdivý i v nejistotě. I on měl slepá místa – věřil, že morálka sama dokáže řídit stát. Dnes už víme, že nestačí jen dobrý úmysl.

Havel chtěl pravdivý stát, ale vládl v době, kdy se pravda míchala s naivitou. Privatizace bez pravidel, vznik nové elity, chaos prvních let – i to byla jeho éra. Z dobrých úmyslů tehdy vyrostl svět, který dnes mnozí kritizují.

Lidé mají všechno, po čem kdysi toužili – svobodu pohybu, obchodů, slov – a přesto v očích ta samá únava, co bývala kdysi. Jen sofistikovanější. Naučili jsme se maskovat bezmoc úsměvem a strach vtipem. A místo aby nás pravda osvobozovala, už ji raději ani nehledáme.

Možná je to náš úděl. Česká duše se nikdy nepoddala hrdinsky. Jen tiše přivyká. Umí přežít všechno, kromě vlastní prázdnoty.

Kdyby tu byl Havel, neptal bych se ho na politiku. Zeptal bych se, jestli se někdy cítil sám mezi lidmi, kteří mu tleskali. Jestli se někdy bál, že pravda je příliš křehká, než aby se dala předávat dál. A jestli si někdy pomyslel, že možná jednou zůstaneme stát ve světě, kde se všechno měří – kromě smyslu. A zda si o voličích myslí že jsou lokajové stran, které volí.

Možná by řekl, že pravda neumírá, jen se někdy schová. Možná je teď někde mezi námi, unavená, tichá, čekající.

A možná jediný způsob, jak pravdu znovu najít, je prostě nepřestat se stydět.

Za to, že jsme z jeho snu udělali pohodlný svět.

Za to, že jsme z odvahy udělali status.

Za to, že jsme přestali být neklidní.

Tak píšu – ne proto, aby mi Václav Havel odpustil, ale aby se na nás nezapomněl dívat. Protože někdo musí.

A možná, kdyby viděl, jak se tu pořád snažíme žít aspoň trochu opravdově – i když neumíme – možná by se pousmál.

Možná ta pravda, o které Havel mluvil, nezačíná na balkoně, ale u stolu, kde spolu ještě dokážeme mluvit, i když si nerozumíme.

Možná první krok ven z únavy není víra v nového lídra, ale prosté odložení pohrdání.

Pokud chceme znovu najít pravdu, musíme začít v malém.

Mluvit spolu, i když se neshodneme. Pořádat sousedské debaty o věcech, které nás spojují — o školách, nemocnicích, cenách potravin.

Vést mladé k tomu, aby uměli pochybovat, ale ne pohrdat.

Pravda totiž nezačíná v politice. Začíná v ochotě naslouchat.

Tak píšu. Protože nejsem plebejec, nejsem lokaj.

Jsem svobodný občan demokratické země.

A ano – to by stačilo.