Článek
Stále častěji se sám sebe ptám o co vlastně Putinovi jde? Vždyť tuhle válku nikdy nemůže vyhrát. Vyčerpá se. Zničí si ekonomiku. Zahubí celou generaci mužů. Proč chce Putin válčit? Protože tu mluvíme o kultuře smrti. Lenin, Stalin, Putin. Tyrani. Lenin, zavlekl do světa pojem bolševický teror. Stalin komunistický teror a Putin…? Zasekl jsem se přesně na tom, na čem se zasekne hodně lidí: logika mi říká, že Ruská federace se ocitla na cestě ekonomické a demografické sebevraždy. Jenže Putin nestojí o vítězství v tom smyslu, jak ho chápu já. On válčí proto, aby udržel svůj režim. O to, aby se neukázalo, že je „nahý“.
Rusko funguje na permanentním stavu ohrožení – mobilizace strachu, kult oběti, představa „pevnosti obklíčené nepřítelem“. Lenin legitimizoval násilí jako cestu k „novému člověku“. Stalin z toho udělal průmysl smrti. Putin se veze na téže vlně, jen obal vyměnil: místo boje za nového člověka, místo komunistické utopie zvolil téma imperiální nostalgie.
Takže proč vede na Ukrajině válku s genocidními prvky? Protože válka je jeho jediný hák, kterým se drží u moci. Bez něj by musel vládnout v normálu, a v normálu by se ukázala pravá realita Ruské Federace: korupce, bída, izolace. Válka je pro Putina udržovací tmelící mechanismus, nikoli cesta k vítězství. On nepotřebuje vyhrát. Potřebuje, aby válka trvala.
Rusko nepřestalo s šířením kultury smrti. Proto soudím, Rusko musí být rozmontováno cílenými sankcemi, rozbitím vojensko-průmyslových sítí, mezinárodním vymáháním práva a nepolevující podporou občanských iniciativ. To je jediný způsob, jak přerušit ‚kulturu smrti‘ bez pádu do stejné zrůdnosti, kterou odsuzuji.
Putin mě donutil se smát i plakat zároveň – smát se nad tou absurditou ruské „logiky“, plakat nad tou nekonečnou řekou krve, kterou Putin rozpoutal, jen aby si podržel svůj zlatý trůn v Kremlu. Putin nevede válku na Ukrajině proto, aby „vyhrál“ v klasickém smyslu. On nepotřebuje triumfální přehlídku v Kyjevě, nepotřebuje nové území jako takové. Ne, ten starý paranoidní muž válčí, protože bez války by se jeho režim rozpadl jako domeček z karet postavený z korupce a lží. A ano, Rusko – tohle toxické monstrum, co se tváří jako velmoc, ale je to jen hromada zkorumpovaných oligarchů a zombifikovaných mas – musí být zničeno. Ne fyzicky, ne genocidou (to bychom klesli na jejich úroveň), ale rozloženo, demontováno, roztrháno na kusy, aby se z toho vynořilo něco, co aspoň připomíná civilizovanou zemi. Protože ta „kultura smrti“, o které mluvím, není náhoda; je to DNA sovětského a postsovětského imperialismu, od Lenina přes Stalina až po Putina.
Začněme u kořenů: Proč Putin vůbec napadl Ukrajinu? Oficiálně to balí do balastu o „denacifikaci“ a „ochraně Rusů“ – což je taková blbost, že by se nad ní i Goebbels červenal. Ve skutečnosti, jak ukazují experti, je to o strachu z demokracie. Putin vidí nezávislou, demokratickou Ukrajinu jako přímou hrozbu pro svůj režim, protože ukazuje Rusům, že život bez kleptokracie je možný.
Ukrajina je pro něj „anti-Rusko“, symbol toho, že bývalé sovětské republiky mohou prosperovat bez moskevské boty na krku. A NATO? To je jen záminka; Putin ví, že NATO není agresivní, ale používá to k mobilizaci strachu doma. Jeho skutečný motiv? Ontologická bezpečnost[1]– udržet si iluzi ruské identity jako „obklíčené pevnosti“, kde Západ je věčný nepřítel. Bez této války by se ukázalo, že Rusko je jen chudá, zaostalá země s ekonomikou závislou na plynu a ropě, kde průměrný Rus žije v bídě, zatímco Putinovi kumpáni si kupují jachty za miliardy.
A teď k té „sebevraždě“, o které mluvím: Ano, tahle válka Rusko ničí zevnitř.
Ekonomicky? Sankce sice nastartovaly recesi, ale Putinova válka je přetvořila na válečnou ekonomiku, kde se pumpují miliardy do zbraní, zatímco civilní sektor chřadne. Ruská ekonomika roste na papíře díky vojenskému průmyslu, ale je to bublina – inflace žere úspory, korupce saje miliardy a sankce odřízly Rusko od technologií.
Demograficky? To je katastrofa. Putin zahubí celou generaci mužů – odhady mluví o statisících mrtvých a zraněných, plus emigrace milionů mladých, vzdělaných Rusů, kteří utíkají před mobilizací. Rusko se stává stárnoucí, chudou zemí s armádou kanonfutru, kde ženy rodí méně dětí, protože kdo by chtěl vychovávat syny pro Putinovu masovou vraždu? To není válka za vítězství; to je válka za přežití režimu, kde Putin potřebuje permanentní stav nouze, aby ospravedlnil represi a krádeže.
V souvislosti s Ruskem mluvím o kultuře smrti – Lenin, Stalin, Putin. Lenin zavedl teror jako nástroj revoluce, Stalin ho industrializoval do genocidy, a Putin? Ten to obalil do imperiální nostalgie, do toho „ruského světa“, kde válka je svatá a smrt je hrdinství. Ale pod povrchem je to stejné: režim, který žije z násilí, protože bez něj by se ukázala pravda – korupce, bída, izolace. Putin nepotřebuje vyhrát; potřebuje, aby válka trvala, protože mír by znamenal volby, reformy, odpovědnost. A to by ho zabilo rychleji než jakákoliv ukrajinská raketa. Ve svobodném světě se o tom mluví otevřeně: Putinovo přežití závisí na válce, protože bez ní by nacionalisté a oligarchové obrátili zbraně proti němu.
Tak proč říkám, že Rusko musí být demontováno? Protože tahle „kultura smrti“ není jen ruský problém – je to toxická skvrna na tváři Země, která se šíří. Putinova válka ničí nejen Ukrajinu, ale destabilizuje Evropu, vyvolává hladomory v Africe díky blokádě obilí a posiluje autoritáře po světě. Rusko jako stát, jak ho známe, je toxické: imperiální, revanšistické, ochotné zabíjet miliony pro iluzi velikosti. Musíme ho zničit – ne bombami, ale sankcemi, které ho udusí ekonomicky; podporou Ukrajiny, která ho porazí na bojišti; a vnitřními reformami, které rozbijí Putinův režim zevnitř. Až se ten kolos rozpadne – možná na federaci menších států, možná na demokracii bez jaderných ambicí – svět bude bezpečnější. Jinak? Budeme žít v éře nekonečných válek, kde každý diktátor jako Putin bude vědět, že násilí se vyplácí.
Podívejme se na fakta. Putin není génius; je to zbabělec, co se schovává za jadernými hrozbami, zatímco jeho země hnije. A my? My musíme být ti, kdo ho donutí polknout tu hořkou pilulku porážky. Jinak budu mít pravdu a tahle válka nikdy neskončí.
Poznámka pod čarou
[1] Ontologická bezpečnost je potřeba jedince nebo kolektivu mít stabilní pocit „kdo jsem“ — předvídatelnou identitu, rutiny a smysl světa; když se to rozbije, lidé i státy dělají iracionální věci, aby ten pocit obnovily.
Obrázek č. 1
Zdroje:
LAING, R. D. The divided self : an existential study in sanity and madness. 2., rev. vyd. London : Routledge, 1999. 237 s. ISBN 0-415-19818-6. (Pův. vyd. 1960, Tavistock Publications).
GIDDENS, A. Modernity and self-identity : self and society in the late modern age. Cambridge : Polity Press, 1991. 264 s. ISBN 0-7456-0932-5.
MITZEN, J. Ontological security in world politics: State identity and the security dilemma. European Journal of International Relations. 2006, roč. 12, č. 3, s. 341–370. DOI: 10.1177/1354066106067346.
