Článek
Taky jste již zaregistrovali, že vědci už dávno nezkoumají svět. Oni ohlašují jeho zánik. Zřejmě mají nonstop službu u sirény.
Ráno čtu o tání ledovců, v poledne slyším o vyhubení pandemií, k večeru mi ve zprávách unuděný reportér monotónním hlasem sděluje, že nás sežere i s botami umělá inteligence, která nám zhltne i práci a sny. Není dne, abych nebyl upozorněn na nový konec světa.
Mám skoro chuť si vzít diář a udělat si rozpis apokalyps, jež měly nastat a neproběhly, a těch, jež se nezadržitelně blíží či snad plíží pod práh mých dveří.
Pondělí: kolaps biosféry. Úterý: ztráta empatie. Středa: pád internetu. Čtvrtek: mladí vymírají. Pátek: lidstvo vymře na nedostatek spermií.
A o víkendu se konečně trochu vyspím, protože budou vyhynulí všichni kromě hmyzu a ten aspoň nechodí do práce, nevolí a nekecá do politiky. Jak by řekl Švejk:
„No vidíš, Suscitatore, nakonec to ti brouci vyhrajou. Nemaj Facebook, neřešej uhlíkovou stopu, a přitom přežijou všechno. To se jim musí nechat. Holt příroda má smysl pro humor.“
Plný chmurných myšlenek, jakou apokalypsou tedy vlastně vymřeme, jdu deštivou ulicí a koho nepotkám? Josefa Švejka, ano, přesně toho dobrého vojáka a mého přítele, který všechno přežil i bez grantů.
„Suscitatore,“ povídá, když jsme usedli u stolu v tiché hospodě, kde to vonělo po mokrém dřevě a rezignaci, „já těm vědcům fandím. To musí bejt radost děsit svět z tepla laboratoře. My jsme měli aspoň zákopy a reálnou hrozbu, že nás někdo střelí.“
„Josefe,“ odpovím, „dnes se válka vede vědeckým výzkumem. Křivky jsou kulky a grafy dělostřelecký granáty.“
„To jo,“ uchechtl se, „ale mně ty vědecký disputace připomínají monology feldkuráta Katze. Taky vždycky zvonil na poplach a jen ne kvůli zkáze celýho lidstva, ale kvůli prázdný lahvi. A víš, jaký je rozdíl? Katz měl aspoň charisma.“
„Ráno se probudím,“ říkám smutně příteli, „otevřu internet a mám pocit, že jsem planetární pacient. Každý článek zní jako funebrácká diagnóza. Snídaně s CO₂, oběd s mikroplasty.“
Švejk si odfrkl, vhrkl do sebe štamprli a pronesl:
„A do toho vědci: ‚Pozor! Země se otepluje!‘ No jistě. Jenže lidi chladnou. To už se do žádosti o grant nevejde, protože na to se nedá napsat metodika.“
„Zajímavé,“ říkám, „že ve středověku se lidé báli pekla. Teď se bojí statistik.“
Švejk se na chvíli zamyslel, zvedl oči ke stropu, kde nažloutlá žárovka bzučela jak unavená moucha, a dodal:
„To máš jedno, Suscitatore. Dřív ti hrozil ďábel, dneska graf. Jenže rozdíl je, že s ďáblem se dalo smlouvat. S tabulkou nehneš. A kdyby nám tehdy místo feldkuráta přišel nějakej profesor s PowerPointem, tak se vojáci dobrovolně zastřelej, aby to nemuseli poslouchat.“
Pak se usmál, zvedl půllitr a řekl tiše, skoro do prázdna:
„Víš, Suscitatore, já se na ten konec světa docela těším. Aspoň se konečně ukáže, kdo měl pravdu jestli vědci, nebo hospodští. A máš pravdu v tom, že dřív člověk pálil čarodějnice, dnes se bojí pálit uhlí, páč mu ti vědátoři v hlavě vytvořili špatný svědomí. A jak má jeden špatný svědomí, to je vážně špatný.
Jako moje sousedka Růžena. Ta si jednou přečetla, že krávy prděním ohřívají planetu, tak prodala krávu, ale nechala si tchyni. A teď má klidné svědomí, ale peklo doma. To je ten pokrok, Suscitatore, svět sice zachráníme, ale lidi se zblázní dřív, než to stihnou. Pokrok, říkají.
A přitom, ruku na srdce, kolik z nás si opravdu přeje, aby to všechno fungovalo? Kdyby někdo vynalezl přístroj, co zastaví konec světa, stejně by se na něj nikdo nesložil. Lidé potřebují katastrofu jako oporu. Bez ní by nevěděli, o čem si psát statusy.“
Švejk se zasmál, dopil zbytek piva a mávl směrem k hospodské, že chce ještě jedno.
„Víš, Suscitatore, já to vidím jednoduše. Když svět shoří, vědci napíšou zprávu, že to bylo očekávaný, politici slíbí, že to příště udělaj líp, a já… já si dám ještě jedno, dokud to čepujou studený. Protože konec světa bez piva by byl teprve opravdovej konec.“
„Josefe,“ říkám Švejkovi, „myslíš, že věda ještě hledá pravdu?“
„Ale kdepak,“ rozchechtá se tak, až mu dopitý půllitr spadl pod stůl. „Oni nehledaj pravdu, Suscitatore, oni hledaj důvod, proč napsat tiskovou zprávu. Dřív měli básníci múzu, teď má vědec rozpočet. A každej poplach se hodí, když chceš přežít další fiskální rok. To je jako za mě za války když došel nepřítel, vymyslel se aspoň imaginární.“
„A lidé?“ ptám se.
„Lidé,“ pokrčí rameny, „věřej tomu stejně, jako dřív věřili kazatelům. Jen místo svatejch obrázků maj infografiku. A když přijde konec světa, koupěj si batoh s logem NASA, flašku vody a pocit, že jsou součástí řešení. To dřív aspoň lidi chodili do kostela, teď se strašej internetem.“
Odmlčí se, zakývá hlavou:
„Víš, Suscitatore, člověk odjakživa potřebuje věřit, že nějakej chytřejší pán mu řekne, co se blíží. Jenže ty dnešní proroci nosí brýle, ne hábit. A když se netrefí, tak to prostě přepočítaj. Dyť vono nakonec žít je taky forma odporu jen se to v tabulkách blbě měří. To bys tam musel zapsat, kolikrát se člověk ještě zasmál, než mu došla víra.“
Pak se usměje na hospodskou, sáhne po půllitru a dodá vesele:
„Až ten svět jednou fakt skončí, Suscitatore, vsadím se, že na to bude grant. A my budeme sedět u stolu, koukat na tu zkázu a říkat si: no vida, aspoň se to tentokrát potvrdilo.“
A vy, čtenáři, až zas zítra uvidíte v titulku slova „vědci varují“, zkuste se na chvíli zastavit.
Než text rozkliknete, podívejte se z okna.
Možná tam právě teď padá světlo, které už nikdo nikdy nezměří.
A to světlo, ne věda, vám tiše připomene, co mi jednou řekl můj přítel Josef Švejk:
„Víš, Suscitatore… žít je taky forma odporu. A nejlepší na tom je, že se to nedá grantově doložit.“
Čtěte blog Suscitatora na Médium.cz
Obrázek č. 1
