Článek
Představte si běžné úterý s rodinou u večeře. A najednou dcera řekne: „Chodím s Muhammadem,“ oznámí to s takovým klidem, ale ta věta všechny zasáhne jako by vzala talíř a rozbila ho o podlahu.
„Kdo?“ ptáme se a tváříme se, že to jméno neznáme. Ale známe. Každý zná nějakého Muhammada. Jen málokdo s ním ale chodí. To jméno zní některým lidem jako budík s bombou. Ale ve skutečnosti je jméno jen zvuk, který někdo vysloví, když vás má rád. Nebo když na vás křičí, že jste nechali ponožky v koupelně nebo nedali prkýnko dolů.
Máma ztuhla s vidličkou u pusy, táta zamrzl s bramborem na cestě. Chvíli bylo ticho tak hutné, že by se dalo mazat na chleba.
„On je… muslim?“ zeptal se nakonec táta opatrně, jako by sahal po horkém kastrolu. Jana pokrčila rameny. „No, asi jo. Pracuje jako elektrikář ve fabrice.“
A bylo jasno.
A přesto – co je vlastně láska napříč kulturami? Představte si ji jako neviditelnou sílu, co spojuje národy i generace. V jednom koutě světa zpívá o vášni ve lkavých tónech sitáru, v druhém šeptá něžná slova do ostrého řezání sněžné vánice. Přesto je to vždy totéž: touha být s tím druhým, pochopit jeho svět, pozvednout jeho úsměv nad vlastní bolest. A k tomu stačí jediný jazyk – jazyk srdce.
Od toho večera už nikdo doma neřešil inflaci ani plot, co se rozpadá podél zahrady. Řešilo se, jestli Muhammad smí pít víno, jestli jí vepřové, a jestli to, co mají s Janou, je láska, nebo jen kulturní výměna. Já měl ale podezření, že to bude spíš ta třetí možnost: vášeň. Jana byla v poslední době tak nějak… rozkvetlá. Začala nosit šaty, co končí podezřele vysoko, rtěnku, co přežije i třetí pusu, a výraz ženy, která ví, co dělá — i když to možná vůbec neví.
A pak nám jednoho dne Muhammada přivedla ukázat.
Ve dveřích stál muž. Ne ten z televize, co má tři manželky, ale normální chlap. Možná až příliš normální. Bílé tenisky, džínová bunda, úsměv za dva. Voněl jako parfumerie a vypadal, že by spíš objal, než něco udělal. Máma mu podala ruku jako by byla z porcelánu a on ji políbil s takovou úctou, že táta lehce zrudl.
„Těší mě,“ řekl, „já jsem Muhammad.“
A tehdy jsme všichni pochopili dvě věci: že tohle nebude žádný krátký románek… a že my jsme na tohle století zkrátka nedostali patřičný firmware.
