Článek
Představme si na okamžik tuláka po planetách. Ne turistu s mapou a fotoaparátem, ale tichého poutníka, jenž otevře počítač a rozhodne se poznat naši zemi z jediné studny. Tou studnou jsou diskuse na Seznamu a iDNESu. Čte, scrolluje, noří se hlouběji. A já se ptám, jaký obraz by si odnesl.
Dozvěděl by se, že žije v kraji chudším než země subsaharské Afriky, v zemi, kde lidé sotva přežívají, kde důchodci umírají hlady a kde vláda drží občany pod krutou cenzurou, se žaláři plnými politických vězňů. Naučil by se, že vláda je totalitou, horší než všechny totality před ní, a že skutečný zlatý věk skončil rokem 1989. Tehdy prý svoboda bujela jako sad v květu a po listopadu přišla už jen spálená pole.
Cizinec by se také uklidnil zjištěním, že Rusko nás nikdy neohrožovalo. Ani Sovětský svaz, ani tanky, ani normalizace. Okupace by v jeho očích získala podobu poklidného lázeňského pobytu spřátelených vojáčků a návrat k ní by se jevil jako rozumná a nostalgická volba.
Takový obraz by si mohl odnést. A byl by to obraz temný, zkreslený a především nepravdivý.
Diskuse nejsou zrcadlem země, spíše echem. Ozvěnou, v níž se hlas zesiluje, ale nevyvažuje. Staly se útočištěm těch, kdo zapomněli. Zapomněli na fronty, na šeď, na strach, který se nehlásil o slovo křikem, ale tichým šeptem u kuchyňského stolu. A také malé skupiny těch, kterým totalita vyhovovala. Každá doba má své pohodlné kouty a své poslušné stíny.
Je snadné říci, že dnes je hůř. Je to věta krátká, kulatá, dobře se vejde do komentáře. Hůře se už vysvětluje, že žijeme v jedné z nejbohatších a nejbezpečnějších zemí světa. Že svoboda, ač nedokonalá a hlučná, tu je. Že chudoba u nás není osudem, ale často stavem mysli, někdy únavou, jindy zklamáním, které hledá viníka.
Mám už za sebou dlouhou cestu a viděl jsem svět. Viděl jsem skutečnou bídu, nikoli tu z komentářů. A právě proto si dovolím troufalé srovnání: máme se dnes tak dobře, jak se mívala česká nejvyšší šlechta v patnáctém století. Ne v brokátech a hodech, ale v tom podstatném. Máme teplo, které nevzniká kouřem a dřinou, vodu, která nezabíjí, lékařství, jež nekončí pilou, jistotu, že noc je nocí a ráno přijde. To, co tehdy bylo výsadou několika rodů za hradbami, je dnes samozřejmostí pro většinu.
Tehdejší blahobyt byl křehký. Stačil mor, hladový rok nebo pád u dvora a vše se rozpadlo. Dnešní blahobyt nemá podobu přepychu, ale stability. A stabilita je luxus, který si člověk obvykle uvědomí až ve chvíli, kdy zmizí.
Možná je na tom nejpodivnější to, že i v tom jsme si se šlechtou podobní. Brali hojnost jako samozřejmost. A reptali. Stejně jako my.
Diskuse na internetu nejsou kronikou pravdy. Jsou spíše deníkem nálad. A nálady jsou proměnlivé jako počasí nad Vltavou. Jednou prší, jindy se rozjasní. Bylo by chybou soudit zemi podle deště, který zrovna bubnuje na okenní parapet.
Stačí vyjít ven. Projít se ulicemi, posadit se do hospody, poslouchat řeč lidí, jejich drobné starosti i drobnou radost. Tam, mimo virtuální hluk, je totiž pořád ještě slyšet tichý, ale vytrvalý hlas reality. A ten říká, že žijeme v zemi, která má své vady, ale také vzácný dar. Umí o sobě pochybovat. A kdo pochybuje, ten ještě není ztracen.
Česko
