Článek
Drobný podnikatel je tvor vzácný. Žije z rukou, z potu, z papírů a z účtenek. V přírodopise by měl své vlastní místo mezi syslem a krtkem: maká od rána do noci a neustále se bojí, že mu někdo podkope noru nebo sebere zásoby.
Byl jednou jeden živnostník, obyčejný chlapík. Ráno otevřel, večer zavřel. Takový neškodný druh, který by měl být v červené knize chráněných živočichů.
První den v roce 2026 se mu ale za dveřmi objevilo číslo. Velké, tlusté, nafouklé. 9 984.
„Kdo jste?“ ptal se živnostník.
„Dobrý den, pane živnostníku,“ uklonilo se číslo. „Dovolte, abych se představil. Jsem vaše nová paušální daň. Budu vám dělat společnost. Nebojte, nezaberu tolik místa.“
Když se živnostník odvážil namítnout, že loni platil jen 8 716, číslo se rozvalilo na jeho židli a zasyčelo:
„To jsem byl já, ale ve směšné, podvyživené verzi. Teď jsem vyrostl. A zvykni si, já žeru sedmkrát víc než inflace a vždycky budu chtít ještě.“
A skutečně. Číslo začalo hltat všechno kolem: účtenky, faktury, drobné z kasy. V poledne už se pustilo i do oběda živnostníkovy ženy. „Bez urážky, paní, ale důchody se samy nezaplatí.“
Odpoledne spolykalo spoření na důchod. „Tyhle peníze stejně dlouho nevydrží, tak aspoň poslouží vyššímu účelu – podpoře nezaměstnaných a těm na sociálních dávkách.“
Večer si číslo natáhlo nohy na stůl a řeklo: „Další měsíc přijdu zas.“
Živnostník se snažil běžet pro pomoc, ale všude slyšel jen: „První pásmo musí platit víc. Druhé a třetí pásmo? Tam je klid, tam čísla spí.“ A opravdu, ve vyšších pásmech seděla čísla 16 745 a 27 139. Ty se ani nehnuly, jen klidně podřimovaly jako dobře nažrané kočky.
„Proč zrovna já?“ naříkal živnostník.
„Protože jsi černý pasažér,“ odvětilo číslo 9 984. „Ty jsi jel expresem, i když jsi měl jízdenku jen na osobní vlak.“
Živnostník sáhl po krabici, kde šetřil na synovy nové kopačky. Číslo 9 984 ji otevřelo dřív než on, vysypalo bankovky na stůl a s mlasknutím je polklo. „Kopačky? Tyhle peníze poslouží mně,“ zachechtalo se.
Ráno sousedé našli na dveřích cedulku „Musím zvýšit ceny o 15 procent“ a pod tím viselo obrovské číslo 9 984.
Od té chvíle začala městem chodit čísla. Ne jedno, ale celé zástupy. 9 984 se rozdělilo, klonovalo, množilo se v ulicích jako morová nákaza. Každé číslo hledalo svůj krámek, svou kancelář, svůj stánek na rohu. Drobní živnostníci museli zdražit, i ti, co ještě včera věřili, že jim vláda SPOLU nehodí klacky pod nohy. A s nimi trpěli i jejich zákazníci, protože čísla neznají slitování s nikým, kdo stojí v cestě.
A tak se dnes drobný živnostník může cítit poctěn: stát jej považuje za svého hlavního nepřítele. Žádní obři s miliardami, žádné cizí koncerny – ne, největší hrozbou pro důchodový systém je pan Vomáčka, co spravuje boty na rohu, nebo paní Smutná, co prodává dortíky dětem. Na ně se musí, protože jsou slabí a dostupní.
A čísla? Ta už mezitím pochodují městem. Na dveřích dílen, cukráren, kadeřnictví, obuvníků a ševců visí navýšení cen o patnáct procent a nad ním pulsuje rudě 9 984. Nocí se nese monotónní šum: „To není nic osobního… je to jen číslo.“
A drobný podnikatel? Ten možná zmizí z ulic stejně jako kdysi sysel z polí a krtek z vinic, pomalu, nepozorovaně, až po něm zůstane jen zápis v červené knize vyhubených druhů.
A než se ticho zcela uzavře, ozve se ještě poslední, sladce zdvořilé:
„Přeji vám dobré účtování. S úctou, číslo 9 984, paušální daň na rok 2026 (platba nevratná).“
Obrázek č. 1
