Článek
V dějepisu jsou okamžiky, které vypadají na fotkách idylicky: pánové v oblecích, úsměvy, podání ruky. A pak si přečtete popisek a zjistíte, že se právě dohodli, komu vezmou kus země. Mnichov 1938 byl přesně takový — černobílý obrázek plný slušně oblečených mužů a slušně skryté katastrofy. Teď se něco podobného chystá v barvě, s letní oblohou a s medvědy za kulisou. Místo v Mnichově se sejdou na Aljašce v Anchorage, ale ten zvláštní pocit v žaludku je stejný.
Kdyby mi ještě před rokem někdo řekl, že se budeme v létě bavit o „summitu na Aljašce“, kde si dva mocní pánové sednou k jednomu stolu a rozhodnou, co je pro všechny nejlepší, asi bych si představil cosi jako ochutnávku lososů, koncert místní dechovky a obligátní přestřižení pásky u nové silnice do Anchorage. Inu, člověk je tvor naivní.
Ale ono se to má jinak. Ta odlehlá základna Elmendorf-Richardson v Anchorage na Aljašce má být prý svědkem velkého „mírového setkání“ mezi prezidentem USA Donaldem Trumpem a prezidentem Ruské federace Vladimirem Putinem. Zajímavé na tom není ani tak, že se sejdou, ale že se u toho zatím nepočítá s prezidentem Ukrajiny Volodymyrem Zelenským. To už samo o sobě trochu zavání dějepisem — a ne tím, který učí děti kreslit kytičky do sešitů.
Starší čtenáři si možná vybaví Mnichov 1938. To byl také takový summit, kde se „velcí“ domluvili o osudu „malých“. Rozdíl je jen v kulisách: tam kulisy tvořily klasicistní štíty mnichovských paláců, tady je to tundra, komáři a stádo losů, které by se mohlo stát neplánovaným účastníkem tiskové konference. V Mnichově tehdy dostal Hitler Sudety, v Anchorage by se možná mohlo rozdávat kousek Donbasu nebo Krym. A i kdyby ne, ten pocit déjà vu zůstává — takový ten, co vám přeběhne po zádech jako kočka, když si vzpomene, že ještě nevyděsila psa.
Fotografie z Mnichova 1938 jsou pozoruhodné. Ti pánové, Chamberlain, Daladier, Hitler a Mussolini, se na nich usmívají tak bezelstně, až máte chuť se usmát taky. Jenže to je ten druh úsměvu, který je nebezpečný — jako když se doktor usmívá, zatímco vám vysvětluje, že operace bude „rutinní“ a vůbec „není čeho se bát“.
Na fotkách z Aljašky, tipuji, uvidíme něco podobného: zuby vyleštěné na bílo, pozadí s americkou a ruskou vlajkou, možná i severský západ slunce, který v létě na Aljašce trvá skoro tak dlouho jako diplomatická řeč bez obsahu.
A teď si představte toho Zelenského. Není pozván. Možná dostane pohlednici — se stádem sobů a přáním „všechno nejlepší k míru“. Nebo mu Trump pošle SMS, že „všechno je pod kontrolou“. Ono to má v sobě tu poetiku rodinného rozhodování, kdy se babička s dědou domluví, že prodají chalupu, a vnukovi to oznámí až na rodinné oslavě.
Zelenskyj má být v roli Edvarda Beneše — s tím rozdílem, že v roce 1938 neměl mobil, aby mohl alespoň upustit páru na Twitteru.
Problém s takovými summity je jednoduchý: na místě všichni vypadají spokojeně, ale historie má jiný časový plán. V roce 1938 to trvalo necelý rok, než se úsměvy proměnily ve světovou válku. Dnes by to mohlo být ještě rychlejší — technologie pokročily, tanky už nemusí čekat na telegraf.
Jistě, nikdo netvrdí, že po Aljašce 2025 začne nová světová válka. Ale atmosféra „rozhodování bez těch, kterých se to týká“ má schopnost rozložit důvěru, a ta, když jednou zmizí, už se nevrátí ani s veškerou diplomacií a květinami z tiskových konferencí.
Já mám tu výhodu, že si můžu všímat i drobností, které protokol ignoruje. Představte si třeba, že u jednacího stolu bude vedle karafy s vodou také talíř s preclíky. Jak symbolické: někdo si vezme jeden, někdo dva, a ten, kdo přijde pozdě (nebo vůbec), už má smůlu. Stejně tak s územím — kdo přijde pozdě k jednání, může si pak akorát přečíst, co zbylo. A může se cítit ošizený a pak frustrovaný a zvedne telefon a pošle tanky.
Anebo že v tiskové zprávě se použije slovíčko „kompromis“. Vždycky se ptám: kompromis mezi čím a čím? Mezi agresí a obranou? Mezi právem a bezprávím? To pak není kompromis, ale obchod — a obchod, ve kterém prodáte cizí majetek, se počítá za nepoctivý.
Na Aljašce žijí medvědi. Medvěd má tu zvláštní povahu, že si hlídá svoje území velmi důsledně. Kdyby medvěd svolal summit s dalším medvědem, nikdy by nepozval třetího, aby se bavili o jeho doupěti. Možná bychom se měli učit od přírody — má sice ostré drápy, ale drží se jednoduchých pravidel.
Představte si Putina a Trumpa, jak sedí v iglú, pijí čaj, a přitom se shodnou, že „mírové řešení“ je nejlepší pro všechny — kromě těch, kteří v iglú u stolu nejsou. Ale smích tu tuhne v krku.
Protože za těmi obrazy se skrývá nehezká pravda: když se rozhoduje o tobě bez tebe, málokdy to dopadne v tvůj prospěch.
Kdybych mohl poslat na Aljašku jediný vzkaz, byl by krátký: „Vezměte k tomu stolu i toho, o kom mluvíte.“ Je to prosté, selský rozum to chápe. Jen politika má někdy pocit, že selský rozum je nebezpečný — možná proto, že se nevejde do protokolární řeči.
Mnichov 1938 ukázal, že papír s podpisy může být jen papír. A že úsměvy pro kamery nezabrání tankům, aby o rok později nevyrazily. Aljaška 2025 může být jiná — anebo nemusí. Rozdíl nebude v krajině, ale v tom, jestli u stolu budou i ti, jejichž dům se právě probírá.
Obrázek č. 1
