Článek
Klára si nikdy nemyslela, že skončí v technologické firmě. Studovala matematiku a informatiku, ale vždycky měla pocit, že tento svět patří mužům. Už na vysoké škole byla v menšině, a když se rozhodla ucházet o práci, měla vážné pochybnosti. Vždy ji dostala otázka:
„A kdy uvažujete o tom, že budete mít děti?“
Zprvu nevěděla, jak odpovědět, ale pak dostala nápad. Na dalším pohovoru odpověděla na známou otázku větou:
„Nevím, to záleží na mnoha okolnostech, například na mém budoucím partnerovi, a především na mé a jeho finanční situaci. Takže rodina ano, ale až budeme mít dost peněz na to, ji založit.“
Okamžitě ji přijali. Její první týdny ve firmě byly plné očekávání, střetů s realitou i nervozity. Vstoupila do světa, který milovala – do říše kódů, databází. Byla jediná žena v týmu desítek vývojářů.
Hned první den se seznámila se svým mentorem.
„Kláro, vítej! Jsem Tomáš, zaučím tě a pomůžu ti,“ usmál se na ni vysoký programátor v kostkované košili.
První týdny byly výzvou, která ji naplnila sebevědomím. Kolegové byli přátelští, ale občas musela vyslechnout košilaté vtipy, které se jí dotkly.
Jednoho dne měla prezentovat vlastní projekt – nový algoritmus pro optimalizaci velké databáze. Byla připravená a sebevědomá. Když začala mluvit, kolegové ji chvíli poslouchali, ale pak se mezi sebou začali bavit.
„Hmm, to je zajímavé, ale zkus na to použít Pepíkův algoritmus, ten je dobře vyladěný,“ radili.
„Jo, anebo spíš ne, zkus to doladit ještě s mentorem,“ řekl jiný.
„Předvedu vám to,“ Klára se nadechla a dál vysvětlovala. Ukázala reálná data, testy a výsledky, které její algoritmus zlepšil o 30 %. Najednou zmlkli.
„To je… fakt dobré,“ uznal její mentor Tomáš.
Od té doby se věci změnily. Klára si získala respekt. Nemusela ze sebe dělat oběť jen proto, že byla žena. Do kolektivu zapadla, protože byla prostě dobrá ve své práci.
