Článek
V hlubinách sítí… mizí vzpomínky.
I my. Pomalu, potichu.
Na mezi za starým domem stojí traktor.
Oprýskaný, zelený, s blatníky jako křídla umouněného anděla.
Nejezdí už dávno, ale každé ráno vypadá, jako by se chtěl zvednout… a vrátit se tam, kde jsme ještě byli skuteční.
Pamatuje, jak táta jednou nemohl nastartovat motor.
Celá rodina mlčela – i motor mlčel za nás už navždy.
Děda kouřil fajfku, máma loupala brambory, já si opíral bradu o kolena.
Nikdo nic neříkal. A přitom jsme si byli tak blízko.
Dnes?
Lidé mizí jinak. Rozpouštějí se v šumu oznámení, notifikací, dat.
Zmizí, a místo nich zůstane zelený puntík nebo lajk.
Jako by žili dál.
Ale jen ve světě, kde se nikdo nedívá do očí .
Traktor mlčí.
Neví, co je Wi-Fi, neptá se, kolik mám sledujících.
Jen mi dá místo k sezení.
Jeho ticho je staré, hřejivé, moudré.
Jako by říkal: „Neboj se, mlčím s tebou.“
A já si vzpomínám – na paní Hanku, co přinesla koláče, když táta přišel o práci.
Na slepice, co vždycky hrabaly špatně.
Na furt nemocné králíky.
Na jablka, co se kradla po hrstech a pak přiznávala u slivovice.
Na facky, co padly v hospodě, a usmíření, co přišlo ještě ten večer.
Hněv býval pomíjivý.
Sousedství věčné.
A dnes?
Hněv zůstává. Ale sousedství…?
Rozplynulo se u obrazovek počítačů a mobilů jak pára, co už se nad voňavými hrnci na plotně nezvedá.
Ten traktor všechno pamatuje.
Věty, co se už neříkají. Gesta, co vymřela. Smích, co zůstal.
Večer v jeho útrobách bzučí čmeláci.
A mně se zdá, že jsme ho tu nechali jako pomník.
Tichý, rezavý, živý pomník doby, kdy lidé ještě věděli,
že člověk není k životu sám.
A tak sedím. Nepíšu status. Jen dýchám.
A čekám, že se třeba jednou někdo posadí vedle.
A jen tak – bude mlčet se mnou a motor se rozeřve jako dřív.
