Článek
Ne všechna pole, která se obdělávají, jsou úrodná, a Putinovo chování je skrz na skrz barbarské.
Vladimir Putin a jeho šíření kultury smrti v současném Rusku
Drahý příteli, obracím se na Tebe v tichém zamyšlení, které se mi usadilo v mysli jako jarní mlha nad vlhkou krajinou. Věnuji se nyní krátké, a přesto tíživé analýze, v níž se pokouším porozumět způsobu, jakým bychom mohli interpretovat vedení Vladimira Putina v Rusku skrze temný a bolestně přesný koncept takzvané „kultury smrti“.
Tímto pojmem rozumím šíření nihilismu, apatie a destrukce – ne jako náhlý výbuch, nýbrž jako pomalé rozpadání vnitřních sil, které činí život lidským. V kontrastu s tím stojí „kultura mysli“ – zranitelná, ale vytrvalá – opírající se o rozum, ctnost a víru v život jako hodnotu samu o sobě.
Nečiním si nárok na úplnost. Vycházím z dostupných zdrojů a konkrétních příkladů, jež se mi dostaly do rukou – vím, jak snadno může být podobné téma zatíženo jednostranností či předsudkem. A přesto – nebo právě proto – se snažím tuto reflexi vést s vědomím složitosti a kontroverznosti, které jsou tématu vlastní.
Je to zápas s těžkostí slova, s neochotou jazyka vyjádřit hrůzu i naději, které se v lidských dějinách opakují jako bolestná ozvěna.
S pokorou Ti posílám své úvahy – ne jako soud, ale jako pokus pochopit.
I.
Drahý příteli, mé úvahy pokračují, a jak se nořím hlouběji, sílí ve mně pocit tíhy. Má analýza, jakkoli strohá, vychází z výzkumu článků a esejí, jež se snaží postihnout současnou politickou situaci v Rusku pod vedením Vladimira Putina. Věnuji se především jeho politice a jejím dopadům na společnost – na způsob, jakým se vpíjí do každodenního života, jak se podepisuje na duších, často beze slova, jen gestem nebo mlčením.
Zvláště si všímám, jak tato politika může být – a snad i musí být – spojována s pojmy nihilismu, apatie a destrukce. Není to výkřik, ale jakási neúprosná otupělost, která se šíří jako stín. Proti tomu stavím obraz „kultury mysli“ – křehké, neokázalé, ale trvající – která podporuje život, rozum a ctnost. Je to víra, že navzdory tmám může ještě existovat světlo, byť jen v jediné větě, v jednom činu, v jedné myšlence, která zůstane nezlomena.
Vzhledem k citlivosti samotného tématu – válka na Ukrajině, potlačování svobody, osamocenost jednotlivce v sevření státního aparátu – jsem volil formulace, které si uchovávají prostor pro pochybnost. Říkám „výzkum naznačuje“ nebo „zdá se pravděpodobné“ ne z neochoty zaujmout stanovisko, ale z úcty k hloubce věcí, které nechceme zploštit na pouhá hesla. Pravda, zdá se mi, není nikdy úplně vlastněná – jen hledaná, krok za krokem, jak jdeme krajinou, v níž slunce jen občas prorazí skrz mraky.
Snad pochopíš, proč o tom všem píšu právě Tobě. Věřím, že Tvé srdce ještě slyší i tiché hlasy, které jiní míjejí.
II.
Drahý příteli, ještě chvíli Tě zdržím v tomto stínu, kde dozvuk někdy váží víc než mlčení. Dovol, abych pokračoval druhou částí své úvahy – té, která se již neodvrací od konkrétního, ale klade jednotlivé útržky skutečnosti na papír, snad aby nezmizely v zapomnění.
Ve své analýze uvádím konkrétní příklady, které – byť jen zčásti – ilustrují, jak lze Putinovy kroky a politiky vnímat jako projevy „kultury smrti“, nesené proudy nihilismu, apatie a destrukce. Každý z těchto aspektů jsem rozčlenil pro větší přehlednost – ne snad ve snaze učinit z lidské bolesti přehlednou tabulku, ale abych zachytil alespoň strukturu toho, co jinak zůstává rozptýlené v mlze zmaru.
Tabulka č. 1
III.
Drahý příteli, píši Ti třetí část své úvahy s vědomím, že slova, která volím, nesou s sebou jistou tíhu – a přesto doufám, že jejich pronášení má smysl. Jsou chvíle, kdy není možné mlčet, i když právě mlčení se zdá nejbezpečnější. Snad proto se nyní pokouším vystihnout tři základní proudy onoho temného fenoménu, který jsem nazval „kulturou smrti“. Jde o nihilismus, apatii a destrukci – a jejich konkrétní projevy v ruské realitě pod vedením Vladimira Putina.
Nihilismus
Výzkum naznačuje, že některé Putinovy činy lze chápat jako projevy nihilismu – tedy odmítnutí všelidských hodnot, morálních struktur i samotného významu. Válka na Ukrajině se v tomto světle jeví jako výraz „systémového nihilismu“ – nejen vojenské agrese, ale také destrukce reality skrze lži, manipulaci a ničení významových polí. To není jen válka o území – je to válka o to, co smí být nazváno pravdou.
Manipulace s historií je zvlášť bolestným příkladem: glorifikace stalinismu, popírání událostí jako pakt Ribbentrop–Molotov, uzavření archivů bývalé KGB – to vše působí jako snaha přetvořit paměť v nástroj moci. Zvláštní význam zde má zákaz sdružení Memorial,[1] jež dokumentovalo zločiny sovětského režimu – a které bylo zrušeno těsně před invazí na Ukrajinu v roce 2022. Dalším aspektem je pojem denacifikace Ukrajiny, ale přitom právě předci současných ruských obětí, nesli největší tíhu bojů při vyhánění nacistů z širé Rusi.
A pak je tu glorifikace násilí – dříve skryté, dnes okázale slavené. Wagnerova skupina je toho tragickým důkazem. Oslava krutosti, která by dříve zůstala za oponou, se stala otevřenou součástí státního diskurzu – až do chvíle, kdy se i tento nástroj vymkl kontrole a musel být zničen. Jaký to kruh – oslavit vraha, a pak ho odstranit.
Apatie
Zdá se pravděpodobné, že právě apatie je tím tichým motorem, který pohání „kulturu smrti“ kupředu. Mnozí Rusové přijímají mobilizaci s těžkou, unavenou rezignací. Příběhy matek, jež posílají manžely na frontu a zároveň hledají psychologickou pomoc pro své děti, protože tuší, že se otcové nevrátí – to jsou střípky, které člověku zůstanou v hlavě dlouho.
Lhostejnost – někdy vydávaná za statečnost – prorůstá celou společností jako plevel. Přitom i malý odpor, jako krátké vězení, by pro některé mohl být alternativou – a přesto se většina podvoluje.
Stovky tisíc lidí, kteří po vyhlášení mobilizace opustili Rusko i s rodinami, ukazují, že pod vrstvou apatie se skrývá strach, hluboký a bolestně tichý. A přece i ti, kteří zůstávají, většinou přijímají státní požadavky s mlčením – jako by se sami stali součástí systému, který je neničí jen fyzicky, ale i duchovně. „Umřete za naše peníze“ – tato slova, pronesená s hořkostí, vystihují cynismus režimu i zlomenost těch, kdo mu slouží.
Destrukce
Důkazy nasvědčují tomu, že destrukce – jak fyzická, tak duchovní – je nejen vedlejším důsledkem, ale záměrným nástrojem moci. Válka na Ukrajině zanechala města v troskách, miliony lidí bez domova, a celou zemi v zármutku.
Uvnitř Ruska pak pokračuje tichá válka jiného druhu: korupce, rostoucí nerovnost, a kolabující zdravotnický systém, který nedokáže čelit ani známým hrozbám jako je HIV. Nemoc je zde nejen fyzická, ale společenská.
Zvlášť bolestné je cílené ničení institucí, které by mohly podporovat kritické myšlení: univerzity, nezávislá média, nakladatelství. Je to umlčování těch, kdo by ještě mohli klást otázky – a s nimi i naději. Tato izolace není jen důsledkem represí – je to strategie, jak zabránit vzniku čehokoli, co by připomínalo občanskou společnost. Jak snadno se pak lidé stanou sami sobě cizinci. Obzvláště když slyší o dlouhých pádech z výšek Putinovi nepohodlných osob, po krátkých rozhovorech mužů s vražednými obličeji.
Drahý příteli, vím, že to, co Ti posílám, není radostné čtení. A přesto doufám, že i v tomto stínu lze zahlédnout důvod, proč hledat světlo. Ne proto, že věříme v rychlé řešení – ale protože věříme, že rozum, ctnost a život samy o sobě za to stojí.
Putinismus a jeho dopady
Putinův režim není pouhým souborem represivních praktik – je podložen ideologií, která tyto praktiky nejen ospravedlňuje, ale činí z nich morální imperativ. Tato ideologie, jak ukazují analýzy například z Carnegie Endowment, je označována za pokus o vytvoření „vědeckého putinismu“ – konstruktu, jenž staví Rusko jako civilizační alternativu k Západu, uvrženou do existenčního boje.
Tento narativ vykresluje Západ jako dekadentní a duchovně vyprázdněný, zatímco Rusko má být poslední baštou „tradičních hodnot“, i když jejich obsah zůstává neurčitý. V tomto ideologickém rámu se spojují mytologické vrstvy carské Rusi, nostalgie po sovětské moci a militantní anti-západní rétorika nedílně propojená s ruským neokolonialismem a neoimperialismem.
A přece – tento ideový rámec často působí prázdně. Jiní přede mnou jej výstižně nazývají faux ideology – falešnou ideologií,[2] která více než vize budoucnosti nabízí jen hlubší ponoření do minulosti. Je založena na historickém revisionismu a na romantizaci kolektivní oběti. Hrdinství se tu měří ochotou položit život za stát, ne touhou jej zlepšit.
Tato „faux ideologie“ neslibuje žádný ráj, žádný pokrok – jen přežití, odpor a věčné obléhání. Taková ideologie nepotřebuje pravdu, jen víru. Nepotřebuje budoucnost, jen nekonečný cyklus utrpení, který ospravedlňuje přítomnost. A právě tím je nebezpečná – protože místo aby se ptali „co tvořit“, ptají se jen „co vydržet“.
Je zvláštní, jak zřetelně lze cítit melancholii i v těch nejsilnějších proklamacích moci. Možná proto, že pod všemi těmi hesly a symboly zůstává tichá pravda: že moc, která se bojí budoucnosti, je už ve své podstatě poražena. Jen to ještě neví.
V.
Drahý příteli, v této části své úvahy se obracím s vědomím, že cokoliv bylo řečeno, nelze vyslovit beze zbytku. Ticho mezi slovy je někdy významnější než argumentace – a právě toto ticho mě vede k závěrečnému přiznání, že celá tato analýza se pohybuje na nejisté půdě.
Uznávám, že téma, jímž jsem se zabýval, je hluboce komplexní a zároveň bolestně kontroverzní. Nelze jej uchopit jedním výkladem, jedním rámcem. Putinovy činy a politika se dají vykládat různě – někteří je pokládají za zoufalý pokus bránit národní zájmy a identitu ve světě, který se mění příliš rychle. Jiní v nich právem vidí brutální porušování mezinárodního práva, systematické potlačování lidské důstojnosti a opovržení samotnou hodnotou lidského života.
Ani pohled na ruskou společnost není černobílý. Ačkoliv jsem mluvil o apatii a destruktivní pasivitě, vím – a připomínám to i sobě – že v Rusku existují stateční lidé. Ti, kteří se pokoušejí odporovat, navzdory riziku, navzdory izolaci. Umělci, novináři, ženy, mladí lidé – často bez hlasu, bez zbraní, a přece s touhou říci ne.
Snažil jsem se k tématu přistupovat s empatií – protože právě empatie je to, co kultura smrti potlačuje jako první. Snažil jsem se přiznat nejistotu, protože právě jistota bez pochybností je to, co tyranie miluje nejvíce.
Situace v Rusku není statická. Proměňuje se – někdy pomalu, někdy ve zrychlených záchvěvech dějin. Brutální agrese na Ukrajině je jedním z těch okamžiků, kdy se dějiny lámou. Ale i v těchto zlomech zůstává prostor pro otázku: co dál? Co po nás zůstane?
Celý tento text je spíše skicou než soudem, spíše zastavením se než výrokem. Není snadné psát o temnotě, aniž by tě nestrávila. Ale právě proto jsem psal. Abych sobě – i Tobě – připomněl, že i v melancholii se může ukrývat naděje. Ne hlasitá, ne triumfální. Ale tichá, pevná, lidská.
Závěr
V celé této analýze jsem se pokusil ukázat, že Putinovy politiky – zejména invaze na Ukrajinu, systematické potlačování svobody a ucelený systém propagandy – nesou znaky toho, co jsem nazval kulturou smrti. Tato kultura není jen obrazem vnější destrukce, ale hlubším procesem: šíří se skrze nihilismus, který popírá hodnotu pravdy a života; skrze apatii, která utlumuje schopnost vzdoru; a skrze destrukci, která ničí nejen města, ale i smysl.
V kontrastu jsem se snažil naznačit, že kultura mysli – kultura života, rozumu a ctnosti – nabízí jiný rámec pro porozumění a konání. Není hlučná. Nevyžaduje násilí. Ale je trvalá, klidná a schopná obnovy.
Konkrétní příklady, které jsem uvedl – manipulace s historickou pamětí, rezignace lidí na mobilizaci, fyzické ničení způsobené válkou – nejsou jen ilustrací brutalit. Jsou to symptomy hlubší krize smyslu, která se v Rusku, ale i v jiných částech světa, šíří jako stín.
A přece – právě uznáním této komplexity, touto bolestnou citlivostí vůči protikladům, snad činíme první krok k porozumění. Ne ke smíření s násilím, ale ke schopnosti dívat se do tváře temnoty a nezavřít oči.
Drahý příteli, nevím, zda slova mohou změnit svět. Ale vím, že svět se bez slov stává těžším místem k životu. A tak jsme tu – s perem, s tichem, s otázkou, co v nás zůstane nezničené.
Tvůj
Suscitator
Poznámky pod čarou
[1] https://www.reuters.com/world/memorial-chronicler-soviet-recent-crimes-banned-by-putin-2022-10-07/
[2] Termín faux (ruská) ideologie není dosud běžně užívaný ani jednoznačně definovaný v akademických nebo politických diskusích, ale chápu ho jako označení pro ideologické narativy, které napodobují nebo zkreslují tradiční ruskou kulturu, historii či hodnoty, často za účelem manipulace nebo politické propagandy. Vyjádření může být použito k popisu snah vytvořit umělou verzi „ruskosti“, která slouží specifickým zájmům, například posílení nacionalismu nebo ospravedlnění Putinových kroků.
Zdroje
M. TVLLI CICERONIS. TVSCVLANAE DISPVTATIONES. Liber Secundus
