Článek
Příběh Magdalény, svobodné matky závislé na sociálních dávkách (který uvádím na konci) ilustruje kontrast mezi její stagnací a ženami, které se snaží o finanční nezávislost, zatímco podle Pikettyho sociální dávky paradoxně obohacují majitele nemovitostí a prohlubují nerovnosti, což by mohlo zmírnit progresivní zdanění bohatství. (Piketty, 2013:26)
Znám ženy – sousedky, kamarádky, známé, kolegyně – které se ocitly ve stejné situaci jako Magdaléna, její příběh uvádím později, ale rozhodly se zatnout zuby a buď šly do práce, nebo začaly podnikat a udělaly maximum proto, aby zůstaly vdané, a hlavně finančně svobodné. Ale jedna věc mě na tomto příběhu nesporně zaujala v kontextu knihy od Thomase Pikettyho, Kapitál v XXI. století (v originále Le Capital au XXIe siècle, 2013). Sociální dávky, které mají pomáhat potřebným, často paradoxně obohacují majitele nemovitostí. Jak ukážu na příkladu Magdalény. Majitel bytu z těchto dávek platí hypotéku, daně, a ještě mu zbude zisk, zatímco rodina příjemce dávky – Magdaléna – zůstává v chudobě. Tento mechanismus přesně ilustruje tezi Thomase Pikettyho o rostoucích nerovnostech, který zde platí i v tak minimalistické tezi. (Piketty, 2013:41)
Piketty ve své knize Kapitál v XXI. století uvádí: „Když míra návratnosti kapitálu převyšuje míru ekonomického růstu, jak tomu bylo po většinu historie, pak to nutně vede k tomu, že bohatství roste rychleji než produkce a mzdy“. V tomto případě majitel bytu těží z kapitálu (nemovitosti), zatímco příjemkyně dávek Magdaléna nemá šanci na vlastní majetkový růst.
Dále Piketty vysvětluje: „Dědičné bohatství je jedním z hlavních mechanismů, kterými se nerovnosti přenášejí z generace na generaci“. Majitel bytu může svůj majetek předat potomkům, čímž se bohatství akumuluje, zatímco Magdaléna zůstává v chudobě bez vyhlídek na změnu. Jako řešení Piketty navrhuje progresivní zdanění bohatství. Argumentuje, že bohatství má tendenci se koncentrovat, protože výnosy z kapitálu (např. z nemovitostí nebo investic) rostou rychleji než mzdy a ekonomika jako celek. Progresivní daň z bohatství by podle něj mohla zpomalit tento proces akumulace, získat prostředky na veřejné služby (vzdělání, zdravotnictví, sociální programy) a zmenšit propast mezi nejbohatšími a zbytkem společnosti. Výhodou progresivního zdanění bohatství je podle něj redistribuce, která pomáhá financovat sociální programy a snižovat nerovnosti. Dále Piketty uvádí, že omezuje vytváření „dědičných dynastií“ bohatství. Samozřejmě progresivní zdanění bohatství má své nevýhody, zejména únik kapitálu, kdy bohatí lidé přesouvají zdroje zisku do zemí s nižšími daněmi. Dalším problémem je nárůst administrativy, protože tato daň vyžaduje přesné zjištění hodnoty majetku, což může být složité (např. u umění nebo zahraničních aktiv). Některé země, například Švýcarsko nebo Norsko, mají formy daně z bohatství, i když ne vždy striktně progresivní. Piketty však navrhuje globální koordinaci tohoto systému, aby se zabránilo daňovým únikům (což si neumím představit jak?).
V kontextu uvedeného příběhu by vyšší daně z majetku (z jeho pronájmu) mohly přesměrovat zisky zpět do veřejného rozpočtu, což by podpořilo sociální programy – já bych osobně spíše preferoval programy na dostupné bydlení. Tento přístup by mohl zmírnit nerovnosti, které uvedený příklad tak jasně ukazuje. Ještě musím uvést, že v českém prostředí je téma progresivního zdanění bohatství spíše okrajové a objevuje se hlavně v překladech zahraničních autorů (jako je Piketty) nebo v odborných textech. Čistě české monografie zaměřené pouze na tento koncept prakticky neexistují.
Magdaléna je královna závislosti na dávkách a špatných rozhodnutí?
Magdaléna, svobodná matka dvou dětí, žije v Praze v pronajatém bytě 2+1 a její život je ukázkou toho, jak lze uvíznout v bludném kruhu špatných rozhodnutí a pohodlné závislosti na státních příspěvcích. Po rozchodu s partnerem na podzim se s ním dohodla na střídavé péči, ale už teď plánuje, jak si děti nechat jen pro sebe – ne snad kvůli jejich blahu, ale proto, že to zjevně považuje za jednodušší cestu k ještě větší podpoře. Kriticky řečeno, tato žena si zjevně myslí, že stát je jejím osobním bankomatem.
Obavy?
Její finanční situace je katastrofální směsí brigád, alimentů a štědrých dávek, na kterých je existenčně závislá. Když žila s partnerem, při „rodičovské dovolené“ si přivydělávala drobnými brigádami – úklid, žehlení, rozvoz. Po rozchodu však místo hledání stability maximalizovala rodičovský příspěvek, aby pokryla stěhování, a teď pracuje na poloviční úvazek jako pokojská. Nabídku na plný úvazek odmítá s výmluvou, že nemá hlídání – jako by si nemohla najít „hlídání“, kdyby opravdu chtěla. Místo toho se raději drží svého prekérního postavení, kde si může nechat pár tisíc z brigád pod stolem a zároveň brečet, že jí hrozí ztráta přídavků, pokud by vydělala o korunu víc.
Výmluvy?
Magdaléna se vymlouvá na všechno – na nemocné děti, na insolvenci z minulosti (o které se mimochodem jen letmo zmiňuje, jako by to nebyl její vlastní problém), na nespolehlivé alimenty od expartnera, na nekontakt s rodiči či prarodiči, chybu u sebe nevidí. Žije v permanentním strachu z dalšího měsíce, ale místo aby se snažila z této pasti vymanit, utápí se v ní ještě hlouběji. Oblečení shání z bazarů a „za odnos“, drogerii žebrá od neziskovek a na sebe šetří tak, že nechodí ani k holiči – což bychom mohl ocenit jako oběť, kdyby to nevypadalo spíš jako „a proč by měla?“. Děti tahá na hřiště a na akce zdarma, protože zoo nebo dovolená je pro ni sci-fi. Přitom si stěžuje, že by chtěla dětem dopřát víc – ale jen do chvíle, než by to znamenalo zvednout zadek a něco změnit, například dálkové studium, rekvalifikaci nebo zahájení podnikání. A když nic z toho tak návrat k rodičům nebo odstěhování do „levnějšího kraje“.
Rozpočet?
Její rozpočet je výsměchem jakékoli finanční gramotnosti: 24 tisíc na nájem, 8 tisíc na jídlo, 2,5 tisíce na insolvenci (sic!) a 4 tisíce na cigarety (ufff!) – ano, čtete správně, Magdaléna si zjevně může dovolit kouřit, ale úspory na horší časy? Nula. Příjmy má z platu, tisíce z nepřiznaných brigád (práce na černo), tisíce z alimentů a tisíce z příspěvků – a přesto to nestačí. Kde je problém? Možná v tom, že místo hledání cesty ven, protože se bojí, že jí stát sebere bezednou zlatou žílu – dávky a práci načerno.
Neochota se zlepšit?
Pokud někdo tuhle „matku roku“ chválí za „obdivuhodnou sílu“ a dává jí tipy, jak šetřit přes věrnostní programy nebo kupovat ve slevě či prodávat na sociálních sítích vlastní výrobky (nebo na OnlyFans sebe?), záměrně zastírá pravou realitu problému. Ano, budu krutě upřímný – Magdaléna na sobě pracovat nechce. Rekvalifikace od úřadu práce? Možná dobrý nápad, ale spíš ji děsí, že by pak musela opravdu makat a přišla by o svůj polštář příspěvků. Její finanční cíl „nebýt závislá na dávkách“ zní jako vtip, když každý její krok směřuje k tomu, aby v této závislosti zůstala.
Magdaléna není hrdinka, ale spíš varovný příklad?
Má dvě děti, kterým by mohla jít příkladem, ale místo toho je učí, jak přežívat na okraji systému. Její situace není jen o smůle – je o lenosti, špatných prioritách a strachu ze změny. Pokud se něco nezmění v její hlavě, zůstane navždy královnou dávek, která si stěžuje na svět, ale pro sebe, a hlavně pro děti neudělá nic. Proč nekontaktuje rodiče nebo prarodiče. Proč se neodstěhuje a nezkusí štěstí jinde? Mnoho otázek, proč a mnoho odpovědí, nevím. Může za její situaci opravdu jen ona sama, není tak trochu viníkem i současná situace, jak uvádí sociální politiku do praxe i současná vláda? Nevím, nejsem specialista, ale znám jedno indické přísloví: „Nechce-li se krávě pít, u studny jí nenajdeš.“
Zdroje
Knihu najdete i v českém překladu: PIKETTY, Thomas. Kapitál ve 21. století. Universum, Praha 2015
