Článek
Je zvláštní, jak má ruská moc ráda smrt.
Vždycky ji měla ráda. Lenin s ní začal ve jménu revoluce, Stalin ji povznesl na úroveň úřadu, a Putin ji zdědil jako staré řemeslo. Dnes už to není ideologie, ale zvyk. Tak jako někdo má ve zvyku pít čaj z otlučeného hrnku, Rusko má ve zvyku vést války.
Putin není ani car, ani vůdce. Je jen správce starého dědictví. Dědictví, které se jmenuje strach.
Jeho stát stojí na představě, že nepřítel je všude a že bez války by nebylo Ruska. Proto válčí. Ne aby něco získal, ale aby nezmizel. V míru by totiž musel vládnout obyčejně – a v obyčejném světě by se ukázalo, že ten jeho palác stojí na bahně.
Když Lenin hlásal, že „starý svět musí být zničen“, znělo to ještě jako program. Když Stalin pálil vesnice a věznil básníky, zdálo se, že tím buduje dějiny. Putin už nic takového netvrdí. Jen opakuje, že se Rusko musí bránit. Před kým? Před životem.
Říká se, že kdo dlouho hledí do propasti, ten se stane její součástí. Rusko do ní hledí už celé století. Zvyklo si tam. A my jsme si zvykli dívat jinam.
Někdy mám pocit, že Evropa zestárla únavou. Ne fyzicky, ale morálně. Kdysi se uměla ozvat, když někdo vraždil ve jménu státu. Dnes váhá, aby to neznělo „příliš ostře“. Mluvíme o míru, zatímco v Mariupolu zahlazují masové hroby. Mluvíme o dialogu, zatímco ruské rakety létají místo slov.
Ronald Reagan kdysi řekl, že Sovětský svaz je „říší zla“. Nebyla to fráze, ale diagnóza.
Dnes bychom řekli, že taková slova rozdělují svět. Ale svět už rozdělený je. Mezi ty, kdo se dívají na zlo, a ty, kdo před ním zavírají oči.
Putin není ďábel. Je to úředník smrti. Zbabělec, který se schovává za jaderné zbraně, protože se bojí vlastní obyčejnosti.
Jeho režim nepotřebuje vítězství. Potřebuje trvání – válku, která se vleče jako nemoc.
Každý den bojů je pro něj důkaz, že jeho moc ještě dýchá.
A my? My tomu říkáme „složitá situace“.
Jenže složitá situace bývá často jen jiný název pro morální lenost.
Vím, že se lidé bojí velkých slov. I já. Ale jedno z nich bychom si měli ponechat: odpovědnost.
Odpovědnost znamená nezapomenout, že i naše ticho má následky.
Svoboda není dar, který se jednou dá a je navždy. Je to práce, kterou musíme každý den opravovat jako starý dům. Když ji opustíme, proroste do ní plíseň lhostejnosti a ta pak voní jako mír, ale zabíjí stejně spolehlivě jako kulka.
Možná jednou, až se ruské impérium znovu sesype pod tíhou vlastních lží, někdo napíše: skončilo to, když svět přestal mlčet.
A já bych byl rád, kdyby to byla pravda.
Čtěte blog Suscitatora na Médium.cz
Obrázek č.1
