Článek
Když nad Íránem tančí izraelské stíhačky a v podkresu duní bomby shazované z bombardérů B-2, svět se na chvíli změní v kovovou šachovnici. Obloha přestane být oblohou a stane se jevištěm, které na mnoha místech světa dávno zapomnělo, že mělo být jen modré. Neviditelné linie radarů se kříží jako nervy pod kůží planety.
A já si opět uvědomuji, že žiju na jednom z nejklidnějších míst světa. Všude zuří války. V Mexiku s kartely. Na Blízkém východě s nepřáteli Západu, v Severní Koreji vedou nelítostný boj proti nepřátelům lidu, Izrael vede statečný boj proti nepřátelům Izraele, kteří jej chtějí vyhladit z mapy světa, Čína vede lstivou válku proti individuálním právům, Rusko vztekle válčí proti svobodě a na Ukrajině vede válku s genocidními prvky, a mohl bych pokračovat do nekonečna. Venezuela, Brazílie, Jižní Afrika atd.
Jen chci prostě říct, že si stále ostřeji uvědomuji, v jak klidné části světa žiju. A nesmírně si toho vážím. Možná si to mnoho politiků i obyčejných lidí neuvědomuje: ten dar, který nám všem byl díky členství v NATO a EU dán. A vždy si vzpomenu na slova pana prezidenta Václava Havla:
„Nejde o to, že bychom hledali nepřítele. Jde o to, že hledáme jistotu v nejistém světě.“[1]
Neboť především jeho zásluhou žiju v míru (uprostřed Evropy) ve světě sužovaném válkami. Pak je mi stydno a trapně, když se dívám na prezidenta současného i ty, kteří nastoupili po Václavu Havlovi jak vedou žabomyší spory. Ale je to tak. Zatím jsem ty a já, my i vy chráněni a v bezpečí.
Žiju na jednom z nejklidnějších míst planety. Říkám to s pocitem, který je směsicí vděčnosti Václavu Havlovi a trapnosti vůči pánům Hradu po velkém muži. Vděčnosti, že mé děti neznají zvuk sirén jako každodenní podkres děsivé reality. Trapnosti, že si občas dovoluji reptat na cenu másla, zatímco jinde se počítají minuty do strašlivého ničivého dopadu rakety nebo dronu.
Ano, máme NATO. Máme Evropskou unii. Máme všechna ta slova, která se na sociálních sítích dají vyslovit s pohrdáním, jako by šlo o shnilé ovoce. Ale zatím jsme chráněni. Zatím jsme v bezpečí. Zatím se válka dívá jen z obrazovky, ne zpoza rohu domu.
Je zvláštní, jak rychle si člověk zvykne na klid. Klid je tichý a nenápadný, nevtíravý jako sousedka, která ti na pozdrav jen kývne hlavou.
Když nad cizí oblohou krouží letadla a svět se mění v kovovou šachovnici, já si uvědomuji, že nebe nad mojí hlavou je zatím stále modré. Že domy stojí na místě. Že děti jdou ráno do školy a vracejí se domů.
A že to není náhoda.
Suscitator
Obrázek č. 1
Poznámky pod čarou
[1]Václav Havel, z projevu v Parlamentu ČR k ratifikaci vstupu do NATO, 1998
