Článek
Jakou pozici se za tu dobu podařilo vydobýt české divoké přírodě? A co nás ještě čeká? Nejen o boji s časem, ale i o kráse umírání a obnovy lesů jsme si povídali v rozhovoru.
Je potřeba k záchraně divočiny odvaha?
Ano, je. Především v případě, kdy se chování přírody vymyká zaběhnutým lidským představám. Příroda se dynamicky vyvíjí, a i když máme jinou představu, tak si to dělá po svém a jinak. Viděli jsme to v případě Šumavy, kde usychaly stromy, když na velkých plochách v horských smrčinách dělal kůrovec svoji odvěkou práci. A když pak lidé čelili pohledu na uschlé stromy, tak to vyvolalo nelibost, protože nejsme zvyklí dívat se na smrt a bráníme se tomu. Takže v takových podmínkách to určitě odvahu chce.
Je to o překonání zažitých pohledů a přijetí smrti do svého života, přijetí koloběhu. V divočině všude, nejen na Šumavě, vidíme celý cyklus – zrodu života, umírání a nového zrodu, kdy se z těla starých stromů stávají stromy nové a mladé. Tak to funguje i s námi. My jsme toho také součástí, jen jsme se od přírody oddělili, vytvořili jsme si bariéry.
Dnes už nevnímáme spojení s přírodou, ani to, že jsme součástí koloběhu, že se jednou rozpadneme a z našich atomů vznikne něco úplně nového. Tomu se bráníme.
Téma divočiny je pro řadu lidí něco, co jde mimo řád, který tady funguje posledních dvě stě nebo tři sta let – přírodu si zahradničíme, pěstujeme ji, myslíme si, že příroda má být taková, jakou ji chceme my, a ne taková, jak ona chce. To je další bariéra, kterou my lidé máme – přesvědčení, že všechno chceme řídit a chceme určovat, jak to bude, místo toho, abychom se podvolili přirozenému běhu. Pokud divočinu chceme chránit, protože je nám v ní dobře, musíme to překonat. Takže snažit se o to, aby lidé nechtěli přírodu řídit a mít ji plně pod kontrolou, i to odvahu vyžaduje.
Ty osobně jsi ochraně lesů a divoké přírody zasvětil velkou část svého pracovního života. Baví tě to ještě?
Baví. Vnitřně cítím, že to mám dělat. A když člověk cítí, že dělá to, co má dělat, tak je s tou prací spokojený.
Která část tvé práce tě naplňuje nejvíc?
Já se přiznám, že o tom nepřemýšlím. Mně to baví pořád. Samozřejmě nejvíc, když jsem venku v divočině. Když třeba provádím exkurze Šumavou a do tamní divočiny a když se skupinou lidí sdílíme radost z toho, jak to krásně funguje a všichni se z toho učíme. To mě naplňuje. Ano, jsou i chvíle, kdy toho je hodně a jsem nevyspalý a kdy si říkám, že by bylo fajn, kdyby toho bylo méně.
Kdy ses do téhle práce ponořil naplno?
Do Hnutí DUHA jsem přišel jako dobrovolník v roce 1991. Dobrovolníka jsem dělal chvíli, pak jsem tam byl na civilní službě, protože jsem se nechtěl jít učit bojovat. Šel jsem taky na čas dělat veterinu, ale nevydržel jsem to a vrátil jsem se na plný úvazek zpátky k ochraně lesů. Program s lesy jsme zakládali v roce 1994.
Už je to tedy 30 let. Když se ohlédneš zpátky do 90. let, kdy jsi v Hnutí DUHA začínal, co se změnilo?
Ohromně se to posunulo. A výsledky práce jsou určitě vidět.
Když jsme začínali, tak divočina bylo slovo s pejorativním nádechem, mělo negativní konotaci. Bavili jsme se, jestli ho z hlediska marketingu nebo získávání lidí pro ochranu divočiny máme vůbec používat. Oproti tomu dnes je „divočina“ značka, kterou používají firmy na produkty, které s divočinou vůbec nesouvisí, obrázky divoké přírody propagují i cigarety. Lidé na otázky ochrany divočiny reagují pozitivně, z průzkumů veřejného mínění vychází, že by jí v přírodě chtěli víc.
Podobné je to s prací na ochraně lesů. Chceme, aby hospodaření v lesích bylo šetrnější, a to samé jsme říkali už v 90. letech. Ale zatímco tehdy jsme se hádali s lesníky, kteří trvali na rakousko-uherském hospodaření, dnes už se s velkou částí z nich shodneme. I na obou lesnických fakultách se to proměnilo k lepšímu. Dnes všichni vědí, že jsou v hospodaření potřeba takové změny, o kterých jsme mluvili už tenkrát.
Co se v české přírodě za posledních 30 let změnilo? Jaký podíl v tom má Hnutí DUHA? A jak lidé vnímají divočinu? Přečtěte si celý rozhovor s Jaromírem Bláhou.
Autorka: Karolína Vokál Kratochvílová
