Článek
Politika je oblíbeným tématem napříč celou společnosti. Asi jako počasí. Netěší mě to, protože zatímco nadávky na počasí míří obvykle vzhůru, nadávky na politiku míří všemi směry. To bylo, je a bude. Ale pociťuji, že tak nějak přibývá agrese, osobních útoků a ubývá argumentů. Lidé se uzavírají do sebe a přestávají poslouchat okolí. A jak to souvisí s politikou? Řekl bych, že hodně.
Stačí se podívat na předvolební kampaň v USA. Kandidáti na viceprezidenta předvedli vcelku spořádanou a rozumnou debatu. Uměli si navzájem přiznat úspěchy, jen zkrátka každý z nich měl jiný pohled na řízení země. Debata zcela zanikla. Více svět zahltily hádky prezidentských kandidátů o migrantech, o tom že někde jí psy, o řešení konfliktů jedním telefonátem, kdo je starší, kdo víc uráží voliče…
Nejsme o nic lepší. Jak velká část předvolebních debat se skutečně věnuje programům jednotlivých stran a jejich vizi? Emoce jsou lepší než argumenty. A pokud emoce dokáží porazit kritické myšlení a logiku, je vyhráno. A myslím, že to se právě děje ve velkém.
Pravda? Pamatuju si to jinak
Ohromuje mě, jak rychle dokáže mozek přepisovat realitu pod vlivem emocí. Tak třeba uprchlická krize, tolik oblíbené téma SPD. Svět bezprostředně okolo nás se nijak zvlášť nezměnil. A přesto jsme během chvíle byli ohroženi migranty. Lidé viděli autobus s migranty, hranice byly bezprostředně ohroženy a jeden známý se mi chlubil tím, jak si opevnil své obydlí a zásobil sklep, takže byl připraven odrazit vlnu hladových rabujících migrantů (nevymýšlím si). Roky plynuly a ukázalo se, že svět okolo nás je stále stejný a větší problém lidé viděli jen ve svých představách než okolí. Někdo si to přiznal, někdo ne (známý stále hlídá své zavařeniny). A ne, není lehké si to připustit. Samozřejmě tím to nekončí… tak například současný prezident nás vede do války (a když se to nestalo po zvolení, konstrukt se trochu upravil… a on nás do ní vede postupně apod.).
Velké a vděčné téma jsou uprchlíci z Ukrajiny. Zcela chápu, že ne každého taková situace těší. Pokud se ale šíří nějaká lež/polopravda, většinou si můžete vsadit na to, že chce vyvolat hněv a zášť. Někdy je lehké uvěřit, někdy člověk narazí na extrémy. Tuhle mi známý tvrdil, že kvůli Ukrajincům stojí v Praze v kolonách. To jsem skutečně slyšel. A to už jsme vážně tak hloupí, že si nedokážeme kriticky přiznat, že kolony v Praze existují dlouhodobě? Také se jak mávnutím proutku změnila historie - náhle nás v 68 „osvobodili“ výhradně Ukrajinci, kteří o našem obsazení dle některých i rozhodli. Ale nikoho z nich nenapadlo, proč se najednou kompletně změnil výklad dějin během měsíce? Proč najednou věří jiné informaci než dosud? Nenapadlo je zkusit si tu informaci ověřit? Nenapadlo je, že někomu mohou dělat užitečného hlupáka?
Normálně bych s tebou šel na pivo, ale…
Stejné je to s lidmi. Všímám si, že lidé, kteří stojí proti populistům se stávají cílem nenávistných projevů. Já beru, že někdo sympatizuje s jednou stranou, ale před nadávkami dávám přednost argumentům. Nicméně - není skutečně nikomu divné, že třeba náš současný prezident nikomu nevadil, dokud se nedostal do druhého kola proti Babišovi a zvlášť poté, co jej porazil vzrostl počet nenávistných projevů k jeho osobě? Zjistil jsem, že i pár známých jej napadá, ale sami jsou zmateni, když se ptám, co konkrétně dělá špatně. Prý nic, asi by s ním i na to pivo zašli, ale tak nějak jim na něm prostě něco osobně vadí… a je komouš. Navzdory tomu, že KSČM byla proti jeho zvolení. Navzdory tomu, že proti němu kandidoval Babiš (ostatně část z těch známých jsou voliči ANO). Pokud se člověk dané osoby zastane (třeba jen tím, že ta kritika nedává smysl), místo rozumné diskuze se stává obětí urážek. Proč? Zamysleli se dotyční proč se rozčilují a hádají? Proč tak startují? A proč říkají co říkají? Je to opravdu jejich názor nebo názor někoho, koho z nějakého důvodu respektují? A pak je tu třeba silně nenáviděná Pekarová. Ano, nepůsobí moc sympaticky. Ale nenapadá mě, co konkrétně udělala komu špatného. Ani okolí neví…možná jen nabádala k nošení svetrů. A přesto slýchám na její osobu nenávistné projevy. Lidé se rozpálí do ruda a vzduchem lítají i neskutečně peprné nadávky. Zní to, jako by dotyčným nejméně ukradla děti a zapálila dům. Proboha proč? Kde se bere taková nenávist? Že něco říkal Pepa? Nebo že něco říkal opoziční politik? Řekl by dotyčný to samé o svém sousedovi? Kolegovi? O rodinném známém? Jen protože někde něco zaslechl?
Co je vlastně ta pravda?
Člověk by očekával kritiku vládnoucí strany - ta je zcela legitimní a dá se najít spousta chyb. Proč ale lidé opakují po populistech naprosté nesmysly a nezkusí se zamyslet sami? Vyčítají, že funguje v koalici, ale nevadí, když momentálně nejpopulárnější opoziční strana vládla též v koalici (dokonce s podporou komunistů). Opakují, že premiér je sedmilhář po osobě, která je proslulá nepravdivými výroky (objektivní fakt - viz třeba demagog, výrok u Krause, výroky že nebude kandidovat). Vlastně zcela ignorují lži ze strany populistů. Proč na jedné straně mají být důvodem k odstoupení a na druhé straně jsou přijaty bez nějaké kritiky? Mají to tak i v reálném životě s lidmi v okolí?
Ono to celkově nedává moc velký smysl. Máme tu Babiše, Fica, Trumpa, Orbána, Kaczyńského, Erdogana… ruku nahoru, kdo má pocit, že za jejich vlády bylo vše krásné, země vzkvétala a žádné kontroverze se neděly. Dokonce posledně jmenovaný se přičinil za šílenou inflaci…a vyhrál. Lidé kritizují jejich oponenty. Chtějí aby odstoupili. To se ostatně u většiny běžných politických stran děje. Proč ale nikdy nechtějí, aby odstoupil někdo z výše jmenovaných? Proč může řídit stranu pouze dotyčný, nehledě na množství přešlapů?
Co říci závěrem? Nadávat umí každý Véna. A i když okolí bude nadávat stejně, lepšího člověka to z nás nedělá. Každý, kdo se umí rozumně vyjadřovat a sebere odvahu konfrontovat svoje vidění světa, má můj velký respekt. Současně žádám o klidnou a věcnou diskuzi (kam již nebudu přispívat), která mi dokáže, že přeháním.
