Článek
Vláda si 22. června schválila pro summit NATO delegaci vedenou premiérem Andrejem Babišem, jejíž součástí byli ministři Jaromír Zůna a Petr Macinka. Prezident Petr Pavel v ní tehdy uveden nebyl. Premiér zároveň odmítl, že by vláda prezidentovi něco zakazovala. Summit označil za specifický a zdůraznil, že za zahraniční politiku nese odpovědnost vláda.
To je důležitý argument, ne formalita. Premiér může delegaci vést a vláda nemá být při jednání o bezpečnosti jen divákem. Prezident Petr Pavel se summitu v Ankaře zúčastnil také. A právě tím začal problém, který se nedá smést ze stolu větou o jednom seznamu cestujících.
V Ankaře se nemluvilo o tom, komu v české politice patří poslední slovo na tiskové konferenci. Řešily se obranné závazky aliance, podpora Ukrajiny a výdaje na obranu. Vláda po summitu oznámila, že chce v příštím roce navýšit rozpočet na obranu o 36 miliard korun a dosáhnout dvou procent HDP. Prezident varoval, že bez plnění závazků by Česko mezi spojenci ztrácelo důvěryhodnost.
Kdo z NATO dělá domácí ring, oslabuje Česko
Není žádný důvod předstírat, že premiér a prezident mají stejnou ústavní roli. Nemají. Vláda nese politickou odpovědnost za zahraniční politiku a premiér může delegaci vést. To je nejsilnější a poctivý protiargument proti prezidentově účasti. Prezident nemá být druhý ministr zahraničí ani volný hráč s vlastní linií.
Jenže z toho neplyne, že se prezidentova účast má rozhodovat jako nepříjemný přídavek k vládní delegaci. Petr Pavel se podle zprávy Hradu zúčastnil obou hlavních částí summitu, Fóra obranného průmyslu i dalších jednání. Vláda zase měla svůj mandát, své ministry a odpovědnost za výsledek. Tyto dvě věci se nevylučují.
Český problém nebyl v tom, že se v Ankaře objevili dva ústavní činitelé. Problém je veřejný spor o složení delegace. Spojenci nepotřebují sledovat, kdo si v Praze koho pozve do delegace. Potřebují vědět, jakou pozici má Česká republika k obraně Evropy a zda ji dokáže naplnit.
Tady má vláda udělat první krok
Před dalším summitem NATO má vláda s Hradem zveřejnit jednoduchou dohodu: kdo vede delegaci, jakou roli má prezident, jaké jsou společné priority a kdo za ně politicky odpovídá. Ne kvůli pohodlí obou kanceláří. Kvůli tomu, aby se podobný spor příště neřešil na poslední chvíli před očima spojenců.
Část voličů jistě řekne, že ostrý spor je zdravý a že prezident nemá vládě nic usnadňovat. Mají pravdu v tom, že vláda nemá o bezpečnostní politice jen přikyvovat a prezident nemá dostávat automatické pozvánky bez dohody. Kontrola moci je nutná. Kontrola ale není totéž co demonstrativní chaos. V bezpečnostní politice není cena za takovou podívanou malá. Platí ji důvěryhodnost země.
Vláda může mít s prezidentem zásadní politické spory. Nemá však každý z nich proměňovat ve veřejnou zkoušku síly. NATO není stranická schůze. A Česká republika si nemůže dovolit působit, že na ni jede sama proti sobě.
