Článek
Oči se ještě neotevřely a ruka už ví, co má dělat. Sáhne po telefonu dřív, než se stihne rozkoukat, dřív než pozná, jestli venku svítí nebo prší, dřív než si vůbec uvědomí, že je vzhůru.
Palec jede po obrazovce automaticky. Nekontroluje nic důležitého. Kontroluje jenom to, jestli se za noc něco stalo, jestli mu někdo něco napsal, jestli přibyla nějaká čísla u srdíček a komentářů. Ten pohyb nepatří k rozumu, patří ke svalům.
Než pozná vlastní pokoj, zná stav svého profilu. Než uslyší vlastní dech, uslyší notifikaci. Svět venku počká, ten na displeji nepočká nikdy.
Říká si, že kouká, jestli něco nezmeškal. Nezmeškal nic. Zmeškal jenom pár minut ticha, které mu ráno nabídlo, než je stihl vyměnit za scrollování.
A když telefon konečně odloží, ten první nádech skutečného rána přijde pozdě. Přijde až po tom, co si stihl vzít dávku odjinud.
