Článek
Zlatou érou pravice v ČR byla 90. léta, kdy politickou scénu válcoval Václav Klaus (tehdy ODS) a nemusel se ohlížet téměř na nikoho. Od pádu jeho druhé vlády se taková situace již nikdy neopakovala. Topolánkova vláda se slibným náběhem na další řadu pravicových reforem záhy též padla a ta Nečasova skončila dosti neslavně. Od roku 2013 nebyla ODS schopna prosazovat rozsáhlé pravicové reformy. A není divu.
Zatímco v minulosti si Občanští demokraté mohli myslet na volební výsledek okolo 30 %, dnes by měli být rádi, kdyby mimo koalici SPOLU přesáhli 20 %. SPOLU a koalice s Piráty a Starosty ODS sice vynesla premiérské křeslo, ale zároveň její akceschopnost omezuje absurdním způsobem. Vládní strany jsou co do zájmů svých voličů dosti různorodé (nepočítáme-li Antibabiš) a stává se, že v zájmu balancu moci se nelze vydat ani jedním směrem, takže výsledkem je přešlapování na místě s Babišem v zádech.
Obrovský problém je tradiční spíše levicová inklinace Čechů a velmi zažitý „Marxismus-Lenivismus“
Komunismus si stanovil za cíl vymazat konzumní a kapitalistické smýšlení. Skrze nedostatek prakticky všeho se mu ale podařilo, že lidé v nekonečných frontách nemysleli na nic jiného, než kde by co ještě splašili. Dnešními projevy je honba za levnými šunty (ve všech podobách), „kdyby náhodou potom už nebylo“. Levice – Pravice 1:0.
Zároveň svou diktaturní povahou sejmul z lidí veškerou zodpovědnost za svůj život. Strana a stát měli zařídit úplně vše v lidském životě od probuzení až po usnutí. Vše mělo centrální plán nebo předpis, bylo organizováno státem, a to včetně volného času nebo kulturního života. Lidé nemuseli, a dokonce nesměli dělat vůbec nic, než poslouchat a dělat, co jim stát a strana řekne. Kvůli tomu taky „za všechno můžou ti nahoře.“ Nicméně si lidé zvykli, a čekají, že se o ně stát postará. Je mýlkou domnívat se, že komunismus u nás lidé svrhli, protože by měli nějaké humanistické a demokratické představy o svobodě. Čechy jednoduše už nebavilo, že ti za plotem se mají lépe a chtěli to taky. Úkolem státu je zařídit blahobyt, aby se občan měl dobře. Levice – Pravice 2:0
Český člověk se chce se mít dobře. Chce se mít dobře, ale nechce pro to nic udělat, to má zařídit stát. Ideální by bylo mít vše zadarmo, a ještě nulové daně. A když už to teda nemůže být ideální, mělo by to být aspoň dobré, a hlavně by se to nemělo měnit nebo dokonce rušit. Hlavní je, abychom se tu měli furt stejně dobře, aby to bylo stabilní. Nechceme novoty, nechceme nic měnit, o vše se má postarat stát, a pokud by někdo chtěl něco měnit a bránit nám v tom, abychom se měli dobře, tak ho nezvolíme. Ono mu jde beztak jen o koryta. A navíc bude napojenej na ty podnikatelský zloděje a mafiány, kteří si vo vobyčejným dělníkovi nemyslej pranic dobrýho. Že mám sám podnikat, abych měl, co oni? Kdo o to stojí? Já chci, aby mi ti nahoře zvedli plat. Taky by mohli zlevnit cigára. Hlavně žádný dávky přivandrovalcům a nemakačenkům, co netahaj, jak my, vobyčejný lidi. Levice – Pravice 3:0
Aby mohla pravice v ČR uspět, musí změnit myšlení Čechů a získat tak na podpoře svých politik. V tom ale pravici brání 3 věci. Jsou jimi povýšenost, slabá komunikace a roztříštěnost.
Není tajemstvím, že většina ekonomicky úspěšných lidí je spíše pravicového smýšlení. Stejně tak je ale zřejmé i to, že mnoho z nich se na ostatní dívá povýšeně. „Já si pomohl a vypracoval se, proč si nepomůžou i ostatní, za všechno si můžou sami.“ S takovou myšlenkou se sice dá podnikat, ale určitě ne vládnout levicovému národu nebo mu dokonce předesílat reformy týkající se školného, poplatků u doktora nebo mluvit o finanční neudržitelnosti důchodového systému. Kapitalismus je vlastně hra, kde každý může poměrně slušně hrát a vyhrát, když ne skvělý, aspoň dobrý život. Ale na to, aby člověk mohl nějakou hru hrát, potřebuje rozumět pravidlům, musí mít na tu hru výcvik a taky vybavení. Bez těchto základů od něj nelze očekávat, že bude dělat něco jiného než natahovat ruce. Dejme lidem základy skrze vzdělávání v dobrých školách, poskytněme cílenou sociální pomoc a naslouchejme i těm, kteří jsou na tom hůře, místo abychom je jen spatra ponižovali.
Pravice musí komunikovat, co chce prosadit, co to lidi bude stát, co za to dostanou, a jak to mají udělat. Nemá ale cenu mluvit do dubu. Je nepochopitelné, že je školství takovou dobu mimo pozornost tradiční české pravice i levice, zatímco se v něm hlásí o slovo progresivistické trendy z USA. V konceptu Rámcových vzdělávacích programů sice existuje něco, čemu se říká kompetence k podnikavosti, v základech společenských věd i jiných předmětech jsou popsána témata, která by mohla změnit zkostnatělé smýšlení lidí a konečně dokončit „společenskou transformaci“, ale bohužel se o to nikdo na politické scéně nezajímá. Nové generace vyrůstají s hlavami plnými podobným marasmem, jako ty předcházející, což je ještě navíc umocněno stálou popularitou socialistických filmů a pohádek i narativů a jejich nepochopitelnou podporou veřejnoprávních médií. Změňme školství, abychom změnili mentalitu národa.
Václav Klaus a Miloš Zeman jsou politické postavy, na které bylo napsáno mnoho textů a sděleno spousty názorů. Jedním z nich je ocenění, za snahu převrátit ČR do většinového systému. V současné době fragmentovaných voleb a sněmovny, v níž nesedí zástupci statisíců voličů se taková snaha zdá zpětně chvályhodná. Ať už takovou myšlenku politologie posoudí jakkoliv, z hlediska české pravice vskutku nedává smysl štěpit se do několika politických stran s tak nepatrnými rozdíly. ODS je dlouhodobě nejsilnější českou pravicovou stranou a má historii různě ideově zabarvených vnitřních frakcí. Existuje i křídlo liberálů a křesťanštěji orientovaných lidí. Koalice SPOLU by se měla stát předstupněm sjednocení pravice, protože jedině tak může v ČR uspět.
