Článek
Sedím na podlaze v kuchyni a čekám, až se dovaří voda v konvici. Za zavřenými dveřmi pokoje slyším smích, dupání a zvuky světa, který jsem si vždycky přála stvořit. Miluji je víc než svůj vlastní život. A přesto v tuhle vteřinu jediné, po čem toužím, je být na planetě, kde nikdo nepotřebuje utřít nos, najít druhou ponožku nebo zodpovědět tisící otázku ‚proč‘.
Chtěla jsem je. Vždycky. Ten obraz byl v mé hlavě vypálený dávno předtím, než se ozval první pláč. A přesto se v tom obraze nikde nepsalo o tom, co se stane s tou ženou, která tam byla dřív.
Všichni mluví o oběti. Společnost nás naučila, že dobrá matka je ta, která se rozpustí v potřebách ostatních, dokud z ní nezbude jen průhledná šmouha na pozadí cizích životů. Ale co když je to jinak? Co když ta největší služba, kterou těm malým bytostem můžeme dát, je ukázat jim člověka, který nezapomněl dýchat sám za sebe?
Zavřené dveře nejsou zrada.
Když je pošleš do bezpečí jejich světa, aby sis mohla vybojovat deset minut ve svém vlastním, nejsi špatná. Jsi jen pravdivá. Ten šálek kávy, který piješ v tichu, zatímco za zdí zní dětský smích (nebo hádka), není sobeckost. Je to kyslíková maska, kterou si nasazuješ jako první, abys pak mohla dýchat s nimi.
Lidé budou soudit. Budou mluvit o ‚neustálé přítomnosti‘ a ‚promarněných chvílích‘. Ale zapomínají na jedno: vyhořelý maják nikomu cestu neukáže. Být na prvním místě ve svém vlastním seznamu priorit není hřích. Je to strategie přežití pro někoho, kdo chce být víc než jen uklízečkou drobků a animátorem volného času.
Protože šťastné děti potřebují vidět mámu, která ví, kým je, i když zrovna nikomu neutírá nos.
....Cítíte se provinile, když dáte své vlastní potřeby na první místo před potřebami dětí? Nebo už jste zjistili, že bez vašeho klidu není klid ani v celém domě?
