Článek
Stojím v hledišti, ruce se mi trochu třesou dojetím a oči mám upřené na to malé stvoření na pódiu. V tu chvíli neexistuje nic jiného. Žádné nevyřízené maily, žádná únava z celého dne, žádné mé vlastní ambice. Existuje jen jejich úspěch, jejich radost a ten hřejivý pocit u srdce, který se nedá s ničím srovnat.
Jsem máma, která neváhá. Když za mnou přijdou s tím, že chtějí zkusit nový kroužek, nehledám důvody, proč to nepůjde. Sedám k počítači, zjišťuji, plánuji, přihlašuji. Věřím totiž, že dětství je časem objevování. Chci jim dopřát tu pestrost, chci, aby měly možnost najít to, co je skutečně rozsvítí. Samozřejmě s mírou, s respektem k jejich silám, ale s naprostou podporou v zádech.
Často slýchám věty o tom, že bychom neměli žít jen pro své děti. Že bychom neměli zapomínat na sebe. A já s tím rozumově souhlasím. Ale pak se podívám na ně a uvědomím si, že ta energie, kterou do nich vkládám, se mi vrací v té nejčistší podobě. Moje „já“ se neztrácí, ono se jen rozšiřuje o jejich prožitky.
Jsem nejšťastnější osoba pod sluncem, když vidím, jak rostou, jak se snaží a jak se jim v očích zrcadlí hrdost nad sebou samými. Možná teď myslím na sebe méně než dřív, ale paradoxně jsem díky tomu šťastnější než kdy předtím.
Protože vidět své dítě spokojené není jen rodičovský cíl. Je to důkaz, že to všechno má smysl. Že ta veškerá energie, kterou jim věnujeme, je ta nejlepší investice, jakou kdy v životě uděláme.
Taky to máte tak, že vás úspěchy vašich dětí hřejí víc než ty vlastní? Kde hledáte tu hranici mezi podporou jejich snů a zachováním vlastního prostoru?
