Článek
O víkendu jsem si s kamarádkou vyrazila na víno. A taky trošku zazářit. Pohladit si sebevědomí, které lehce opadlo ve chvíli, kdy jsem otevřela skříň a vytáhla z ní rifle, které mám snad sto let.
Jenže…
Najednou to vypadalo, jako by mi je někdo vyměnil.
Nebo spíš jako by se přes noc změnilo moje tělo.
A ty rifle se rozhodly, že už se mnou nebudou spolupracovat. Sice jsem se do nich nasoukala, ale vypadala jsem jako nějaký špekáček. V první chvíli jsem vyprskla smíchy. Pak jsem si ale uvědomila, že tohle je realita.
Břicho má vlastní názor na každé tričko. Kalhoty jako by se záhadně zmenšily. Boky si pořídily pár centimetrů navíc, i když jste je o nic takového nežádaly. A tuk, který se dřív poslušně rozložil tak nějak rovnoměrně, si najednou řekne, že nejlepší místo bude přesně tam, kde ho nejvíc uvidíte.
Zkrátka budu muset protřídit skříň.
A svoje oblíbené kousky, které jsem ještě před pár měsíci milovala, mi najednou připadají hrozné a nevděčné. A víte co? Ony za to vlastně nemůžou.
Jen už prostě nepatří mně. Nebo možná já už nepatřím jim. A tak jsem před skříní stála a přemýšlela, jestli není nejjednodušší zavřít ji, předstírat, že jsem nic neviděla, a objednat si pizzu. Protože když člověk neví, co na sebe, je přece nejlepší zůstat doma. Logika je v tom naprosto dokonalá.
Nakonec jsem vytáhla svoje oblíbené legíny na gumu a ejhle, už jsem cítila mnohem lépe. Otáčela jsem se ze všech stran, zatahovala břicho, až jsem v obličeji byla rudá jako rajče. Ale už jsem si aspoň nepřipadala, jako ten uvázaný špekáček. Ještě vršek a mám to. Volná tunika vyhrála a mohla jsem vyrazit. Cestou jsem si říkala, že si dám jen vinný střik a nějaký salát. Musím se sebou něco udělat. Váze, která stojí vedle komody, se vyhýbám jako čert kříži! Na poslední prohlídce u lékaře jsem nahlásila váhu, kterou jsem měla před třemi roky. Sestřička mě upozornila, že příště se už musím zvážit, že jí pacienti záměrně lžou. Mou hlavou okamžitě prolétlo - tak tady mě už nikdo neuvidí!
Ve vinárně bylo plno. Nemít rezervaci, nesedneme si. Jestliže jsem si myslela, že si dneska tak trochu zaflirtuji, spletla jsem se. Jedině že bych pomalu v padesáti změnila orientaci.
Kromě dvou, zřejmě manželských párů, tu byly jen ženy.
Objednala jsem si tedy vinný střik, jak jsem si slíbila. Servírka přinesla jídelní lístek.
Hm, salátů tu měli docela dost. Jenže při představě, jak budu pozobávat salát, papriku a okurek, se mi žaludek trošku kroutil. Nejen že se budu cítit nafouklá ještě víc, ale ani mě to nezasytí.
Takže jsem si objednala steak bez přílohy. To aby mě to moje černé svědomí tolik neužíralo.
Nakonec jsem i vinný střik vyměnila za dvojku bílého, protože po dvou jsem byla přepitá a neustále jsem běhala na záchod.
Na druhou stranu aspoň nějaký pohyb.
S kamarádkou jsme probraly snad všechno. A naše nejoblíbenější téma? Zdraví, tloustnutí a nastupující menopauza. Večer jsem si nakonec ale užila i bez obdivu druhého pohlaví. Chlapi asi vymřeli.
Když jsem dorazila domů, posadila jsem se do křesla a z kabelky vytáhla malou sušenku. No co, začnu s hubnutím až od zítřka. Uklidňovala jsem se. Nakonec jedna malá sušenka mi už ublížit nemůže.
A teď ruku na srdce. Kolikrát jsme si řekly:
Až zhubnu, koupím si nové šaty, po kterých tak toužím.
Až zhubnu, pojedu k moři.
Až zhubnu, začnu zase chodit mezi lidi.
Jenže co když to jde i obráceně? Co když si ty šaty koupíme teď? Co na tom, že budou o číslo větší, než na jakou velikost jsme byly zvyklé. Kde je napsáno, že po padesátce nemůžeme nosit krátkou sukni, červenou rtěnku nebo vysoké podpatky? I když máme pár kilo navíc.
A proč máme pocit, že když nám přibylo pár kilo, musíme se zároveň zmenšit i jako osobnost?
V padesáti je život už o něčem jiném. To si musíme uvědomit. Už neřešíme, jestli jsem řekly něco, co bylo nevhodné. Cítíš to tak? Řekni to. Vadí ti něco? Řekni to. Odebírá ti někdo energii? Odstřihni ho ze života. V tom je ta svoboda. Svoboda přestat hrát role, které už nám nesedí.
A tak mám padesát na krku. Nevím přesně, co mě čeká.
Možná ještě nějaká láska.
Možná velká změna.
Možná cesta někam, kde jsem nikdy nebyla.
Možná další kniha.
Možná úplná blbost, kterou bych ve dvaceti považovala za šílenství.
A možná všechno dohromady.
Takže, milé dámy, v padesáti nám vlastně život začíná, jen trochu jinak a hlavně tak, jak ho chceme.
A ještě – pořád máme co říct.
