Čágo belo, KSČM? Tereza Pergnerová hnala komunisty k soudu kvůli slavné hlášce z pořadu Eso

Stačilo, aby se na obrazovce objevila blondýnka v kšiltovce a pronesla „Čágo belo, šílenci“. Dnešní teenageři by v tom možná nic převratného neviděli, v devadesátých letech však Tereza Pergnerová způsobila hotové pozdvižení. Její pozdrav se dostal do škol, na diskotéky i dětská hřiště a brzy ho opakovala celá generace.

Popularita hlášky byla tak obrovská, že si jí všimli dokonce politici. V roce 1996 ji chtěla ve své předvolební kampani využít i politická strana KSČM. Jenže narazila. Pergnerová měla slogan chráněný ochrannou známkou, stranu zažalovala a soud jí podle Českého rozhlasu vyhověl. Pozdrav tak zůstal spojený s ní a s fanoušky pořadu Eso. Při pohledu zpět se nabízí otázka, zda právě Tereza Pergnerová nebyla jednou z prvních českých influencerek. Neměla Instagram ani TikTok, přesto dokázala ovlivnit slovník, styl i hudební vkus mladých lidí. Vybudovala si vlastní komunitu, měla produkty se svou tváří a dobře věděla, jakou cenu její osobní značka má. Dokázala ji dokonce ubránit před politickou stranou. A to všechno v době, kdy nikdo neměl tušení, že svět jednou ovládnou sociální sítě.

Slavná hláška přitom nevznikla na poradě marketingových odborníků. Pergnerová v pořadu 7 pádů Honzy Dědka vzpomínala, že jako dospívající chodila na odpolední diskotéky do pražské Alfy. Mladí Italové tam blondýnky zdravili slovy „ciao bella“ a ona jim z legrace odpovídala „čágo belo“.

Když později hledala způsob, jak zaujmout diváky televizní hitparády, vzpomněla si právě na tento pozdrav. Její otec, textař Eduard Pergner, jí údajně poradil, aby ho použila, protože by si podobnou hloupost mohli lidé zapamatovat. Měl pravdu. Z věty pronesené před kamerou se stal jeden z nejznámějších sloganů českých devadesátých let. Pergnerová si později nechala pozdrav zaregistrovat jako ochrannou známku. Nešlo přitom o přehnanou opatrnost. Hláška už nebyla jen součástí jejího moderování, ale fungovala jako značka, pod níž vycházely CD a vznikaly další projekty určené fanouškům.

Když ji tedy KSČM chtěla upravit a využít ve volební kampani, moderátorka se rozhodla bránit. Strana vytiskla letáky, kterými chtěla oslovit mladou generaci. Byla na nich vzpomínaná hláška „Čágo belo, šílenci“. Tehdejší místopředseda ÚV KSČM Vlastimil Balín o žalobě zprvu nevěděl a divil se, že by měla být hláška chráněná ochrannou známkou.

Pergnerová ale neváhala. Podle Českého rozhlasu Radiožurnál podala na politickou stranu žalobu a soud jejímu návrhu vyhověl. Na poměry devadesátých let šlo o pozoruhodný spor. Mladá televizní hvězda si uvědomovala hodnotu svého jména a sloganu v době, kdy se o budování osobní značky ještě téměř nemluvilo.

Na televizi Nova se Tereza Pergnerová objevila v roce 1994, kdy jí bylo pouhých dvacet let. Nová komerční stanice tehdy teprve začínala vysílat a hudební hitparáda Eso patřila k jejím prvním pořadům. Pergnerová před kameru nevstoupila jako dokonale upravená hlasatelka, ale jako divoká mladá žena, která mluvila stejným jazykem jako její diváci.

Nosila kšiltovky, volné džínové bundy a výrazné oblečení, které tehdejší rodiče často nechápali, zatímco jejich děti je milovaly. Nepůsobila odměřeně ani dokonale. Mluvila rychle, gestikulovala a mezi videoklipy pronášela věty, jaké do té doby z televizní obrazovky téměř nezaznívaly. Možná ji tehdy podceňovali. Mysleli si, že s takovým přístupem nemůže uspět. Jenže právě naopak. Svět toužil po troše bláznovství, chtěl se bavit, smát a zapomenout na všední starosti.

Navíc v době bez YouTube, Spotify a sociálních sítí mělo Eso výjimečné postavení. Pro řadu mladých diváků bylo jednou z mála možností, jak pravidelně sledovat nové české i zahraniční videoklipy. Vzpomínáte, jak si někteří nahrávali pořady na VHS, aby si je mohli později pustit znovu? To, co dnes známe, že si můžeme každý pořad pustit na internetu kolikrát chceme, přetočit i stopnout… O tom se divákům v devadesátých letech ani nezdálo. O pořadí videoklipů v pořadu tehdy rozhodovalo publikum a každou sobotu se čekalo, kdo získá Červené eso. Pergnerová ale nebyla jen průvodkyní pořadem. Postupně se stala jeho nejvýraznějším symbolem. Diváci sledovali, co má na sobě, přebírali její slovník a posílali jí dopisy. Pokud by tehdy existoval Instagram, pravděpodobně by patřila k jeho nejsledovanějším českým tvářím.

Pod názvem Čágo belo, šílenci vycházely také „cédéčka“ obsahující spoustu rychloobrátkového popu. Celkem vzniklo více než třicet titulů a z většiny obalů se na zákazníky dívala právě Pergnerová. Třetí díl téhle kompilace byl nejprodávanější deskou u nás. Dokonalý počin na někoho, kdo není hudebník.

Moderátorka založila také Klub šílenců a sama sebe označovala za jeho prezidentku. Dokonce vyhlásila 15. duben Dnem šílenců. Vytvořila tedy něco, co bychom dnes označili za fanouškovskou komunitu s vlastními pravidly, symboly a způsobem komunikace. V Lidových novinách se před deseti lety psalo: „Prezidentka Klubu šílenců, zpěvačka a moderátorka televizního pořadu Eso Tereza Pergnerová, vyhlásila včerejšek jako první Den šílenců. Pergnerová začala šílet již ráno, při Snídani s Novou. Šílela celý den, a večer dokonce jmenovala šílenou vládu. Stalo se tak při předání zlaté desky Čágo belo šílenci 5.“

Podobnost s dnešními influencery je těžké přehlédnout. Pergnerová měla věrné publikum, charakteristický vzhled, virální hlášku, výrobky spojené se svým jménem i jasně rozpoznatelnou osobní značku. Rozdíl byl hlavně v tom, že se svými fanoušky nekomunikovala prostřednictvím telefonu. Každou sobotu ráno za nimi přicházela televizní obrazovkou. A dosahy měla patrně daleko větší než dnešní influenceři. Dokázala totiž svou komunitu přesvědčit, že si každou sobotu ve stejný čas udělali chvíli na to, aby před televizi usedli a sledovali pořad, který přerušovalo několik reklam. To už je dnes skoro nepředstavitelné.

Její popularita navíc nestála na dokonalosti. Lidé ji sledovali právě proto, že působila spontánně, trochu divoce, a především jinak než ostatní televizní osobnosti. Mladí v ní neviděli vzdálenou hvězdu, ale někoho, kdo mluví jejich řečí a rozumí jejich světu.

Označit Pergnerovou za úplně první českou influencerku by nebylo možná dokonale historicky přesné. Známé osobnosti ovlivňovaly veřejnost, módu i nakupování už dávno před ní. Moderátorka Esa však měla prakticky všechny atributy, na nichž dnes stojí práce úspěšných internetových tvůrců.

Vybudovala si komunitu, která se hlásila k jejímu pozdravu. Její fotografie prodávala hudební nosiče a její oblečení i slovník napodobovali teenageři po celé zemi. Dokázala také rozpoznat, že slavná věta není jen povedený televizní vtípek, ale něco, co má skutečnou marketingovou hodnotu. Právě spor s KSČM ukázal, jak silnou značku tehdy vytvořila. Politická strana chtěla využít pozdrav, který znala velká část mladých voličů, Pergnerová jí to však nedovolila. Bránila spojení svého jména a populární hlášky s politikou a uspěla.

Její další život přinesl prudký pád spojený s drogovou závislostí i pozdější návrat na televizní obrazovky. Na mimořádném vlivu, který měla v polovině devadesátých let, to ale nic nemění. Tereza Pergnerová nepotřebovala algoritmus, miliony sledujících ani každodenní příspěvky ze soukromí. Stačila jí televizní hitparáda, výrazná osobnost a tři slova, která si dokázala zapamatovat celá země. A ruku na srdce - generace, které přišly po ní, znají ten pozdrav dodnes.

Zdroj: autorský článek s využitím reflex.cz, Český rozhlas Radiožurnál, Blesk pro ženy, denik.cz, sme.sk