Kolik brali největší československé hvězdy za socialismu? Menšík 300 korun za den, Gott miliony

Ekonomika kultury byla v době totality řízena složitým systémem kategorií a vyhlášek. Každý herec byl zařazen do určité platové třídy podle vzdělání, délky praxe a hlavně podle svého uměleckého významu. To znamenalo, že herec s titulem národní umělec si přišel až na 1 300 korun za jeden natáčecí den, zasloužilý umělec měl o pětistovku méně. Ostatní se museli smířit s tím, že dostali okolo čtyř set korun za jeden natáčecí den. A když se točilo venku, byl k tomu ještě příplatek ve výši 33 %.

Když například natáčel Vladimír Menšík v šedesátých letech seriál Hříšní lidé města pražského, měl za jeden natáčecí den 300 Kčs. I to bylo hodně, průměrná mzda byla totiž 1 453 Kčs. Neznámí herci ve vedlejších rolích měli ale jen 160 Kčs. To by bylo jen pár drobných pro Jaroslava Marvana, který patřil už v padesátých letech k nejlépe placeným hercům. A tak za film Anděl na horách inkasoval 45 600 Kčs, ačkoliv průměrná mzda v roce 1955 byla 1 192 Kčs. Jak to měli jiní?

Skutečný zlatý důl však představovala televize a její rozsáhlé seriálové projekty. Seriály jako Nemocnice na kraji města, Žena za pultem nebo Sanitka byly pro herce životní příležitostí nejen z hlediska slávy, ale především kvůli financím. K základním honorářům za natáčecí den se totiž mnohdy připočítávaly příplatky.

Své o tom věděla například herečka Hana Brejchová, která natočila film Lásky jedné plavovlásky. „Na den to dělalo 140 korun, dohromady za hlavní roli jsem dostala asi 5000 korun. A to mi ještě Miloš Forman za nahou scénu prosadil příplatek 500 korun,“ svěřila se tehdy. Forman tehdy dostal za zmíněný film dokonce Státní cenu Klementa Gottwalda a odměnu 20 000 Kčs.

Vysokým honorářem se nemůže pochlubit ani Naďa Urbánková za film Ostře sledované vlaky, který byl oceněný Oscarem. Vydělala si sotva pár stovek. Hezký honorář přišel naopak Václavu Neckářovi, kterému film vynesl 9 000 Kčs. V roce 1966 byla průměrná mzda 1 453 Kčs, a tak to bylo dost. Jenže za natáčecí den bral jen 160 Kčs. Vydělal si tolik hlavně proto, že natáčel, co mu síly stačily.

Podobný pocit měla možná i Jana Šulcová z filmu S tebou mě baví svět. Ten se natáčel v osmdesátých letech a herečka za něj dostala honorář 13 800 Kčs. A kromě toho jí přinesl obrovskou popularitu. Někdy se dala za honorář užít i pěkná dovolená. Například herečka Gabriela Vránová natočila v roce 1974 Chalupáře, dostala 12 000 Kčs, a vyjela za to s rodinou k moři. Ještě lépe na tom byl režisér Václav Vorlíček, který v roce 1973 natočil pohádku Tři oříšky pro Popelku a dostal za to 40 000 Kčs. Za to jste si v sedmdesátých letech pořídili klidně pěkný domek. V dnešních cenách by to bylo zhruba 600 000 Kč.

V sedmdesátých letech byl jedním z nejlépe placených herců také Jiří Sovák. Když natočil film Marečku, podejte mi pero!, inkasoval 40 000 Kčs. Průměrná mzda v roce 1976 byla přitom 2 382 Kčs. Fanoušci Ulice a drbny Nyklové si možná ještě vzpomenou na šedesátá léta, kdy Jaroslava Obermaierová natočila film Souhvězdí Panny. Za nahou scénu dostala tehdy čtyři stovky, za jeden natáčecí den ještě méně - přišla si na 80 korun denně.

Příliš nadšený nebyl ani Jiří Krampol, který si zahrál v seriálu Třicet případů majora Zemana, konkrétně v díle Loď do Hamburku. Ten se natáčel v roce 1974 a Krampol inkasoval 4 000 Kčs. „Honorář byl směšný. To jsme měli myslím asi 280 nebo 320 korun za filmovací den,“ řekl.

Úplně v jiných číslech se ale pohyboval legendární zpěvák Karel Gott. Ten bral totiž za koncert okolo 20 000 Kčs, když vystupoval v Německu, přišel si skoro na osminásobek. Tam jezdil s doprovázejícím Orchestrem Ladislava Štaidla, a výdělek si vždy rozdělili. „Nejvíc měl logicky Karel, pak Láďa, potom nejspíš asi já. Láďa Štaidl měl sociální cítění a rozhodoval to celkem spravedlivě. Když byl zájezd třeba deset koncertů, tak jsem měl tři sta marek za jeden. A co si budeme povídat, v přepočtu to udělalo krásný honorář,“ prozradil před lety Felix Slováček, který do výjezdní party patřil také.

Přitom v osmdesátých letech se museli zpěváci a zpěvačky smířit s honorářem kolem osmi set korun za jeden koncert. Někdy jich ale stihli několik za den.

Že se měli zpěváci lépe než herci, to potvrzoval zpětně i herec Jan Kuželka. „Oni dost často mohli jezdit hrát do ciziny, na východ. Největší terno to bylo v tehdejším Sovětském svazu. Tam se tlačili všichni. Honoráře se převáděly na bony, kde byl neuvěřitelný kurz. Velmi výhodné pro ně byly také koncerty v NDR, protože tam si vydělané peníze vyměňovali v Tuzexu,“ řekl v jednom z rozhovorů. „Za jeden prodaný nosič jsem měl 22 haléřů, obvykle se jich prodaly statisíce, takže to celkově udělalo slušný kačky. Ti nejlepší, jako byl Karel Gott, prodávali miliony desek, takže už za komančů byli multimilionáři,“ dodal zpěvák Vítězslav Vávra.

Největší peníze pro herce se kdysi točily kolem estrád. Populární dvojice nebo baviči jako Jiřina Bohdalová s Vladimírem Dvořákem nebo komici typu Luďka Soboty byli neustále na cestách. Kulturní domy po celé republice byly ochotny zaplatit téměř cokoli, aby do svého města dostaly známou tvář z obrazovky.

Mechanismus byl jednoduchý a velmi efektivní. Herec přijel, odvykládal pár historek, rozdal podpisy a za hodinu vystoupení inkasoval částku, která často odpovídala polovině běžného měsíčního platu. Klíčem k bohatství byla kvantita. Nejvytíženější umělci zvládali i tři taková vystoupení za jediný večer v různých městech. Peníze se často vyplácely přímo na místě z rozpočtů místních národních výborů nebo podnikových fondů.

Peníze samy o sobě v socialistickém nedostatkovém hospodářství neznamenaly všechno, důležitá byla možnost je utratit. Herci díky svým příjmům a kontaktům žili v paralelním světě. Zatímco běžný občan stál frontu na banány nebo na Favorita v Mototechně, hvězdy si mohly v šedesátých letech pořídit modely Simca, vozy značky Fiat včetně legendární 500 nebo třeba Ford, které kupovaly v Tuzexu. K dostání byl dokonce Saab 96. V sedmdesátých letech jste mohli v Tuzexu koupit dokonce legendární Ford Mustang. Za honorář si koupila auto například Luba Skořepová, která hrála v Chalupářích postavu Aranky.

„Přesnou částku si už opravdu nepamatuju. Ale vím, že jsem přidala podstatnou část honoráře na koupi béžového trabantu. Vřele mi ho doporučil kolega Josef Kemr. Přísahal, že s tím autem nebudu mít nikdy žádné potíže. A ony byly. Zlobilo mě všechno. Svíčky a jakési tajemné relé, o němž dodnes nevím, k čemu je,“ vzpomínala.

Šatníky slavných umělců byly plné italské módy, a v jejich domácnostech nechyběla nejmodernější japonská elektronika. Tento životní styl byl trnem v oku mnoha lidem, ale režim jej záměrně přehlížel. Oblíbení herci sloužili jako jakýsi ventil společenského napětí.

Lidé se na ně rádi dívali, identifikovali se s nimi a jejich bohatství jim většinou nezáviděli tak agresivně jako funkcionářům KSČ. Umělci byli pro státní moc důležití i jako reprezentanti režimu navenek, a tak jim byla ponechána určitá míra svobody v podnikání a hromadění majetku, pokud veřejně nevystupovali proti systému.

Vysoké výdělky však nebyly zadarmo. Aby si herec mohl udržet status hvězdy první kategorie a s ním spojené příjmy, musel se často podvolit politickým tlakům. Účast na projektech, jako byl seriál Třicet případů majora Zemana, byla pro mnohé cestou k velkým penězům, ale zároveň i morálním břemenem. Odmítnutí takové role mohlo znamenat propad do nižší platové kategorie nebo úplný zákaz činnosti, což v tehdejší době znamenalo okamžitý konec luxusního života. O tom, jak moc byl seriál dílem propagandy, se v poslední době mluvilo například ve chvíli, kdy režisérka Tereza Kopáčová natočila minisérii Studna. Ta vyprávěla o tragédii, která se odehrála v únoru 1968 v obci Vonoklasy. O skutečném příběhu byl i jeden díl Zemana.

Při pohledu zpět na éru totality se ukazuje, že svět showbyznysu fungoval na podobných principech jako dnes, jen v kulisách plánovaného hospodářství. Rozdíly v příjmech byly obrovské a ti nejúspěšnější si dokázali vybudovat impéria, která jim zajistila pohodlný život i po revoluci. Honoráře tehdejších celebrit jsou jedním z nejzajímavějších důkazů o tom, že ani v režimu hlásajícím rovnost si nejsou všichni rovni, zejména pokud mají talent bavit davy.

Státní rozpočet na kulturu byl sice štědrý, ale selektivní. Investice do hvězd se státu vracely v podobě poslušnosti a zdánlivé spokojenosti obyvatelstva, které u televizních obrazovek zapomínalo na šedou realitu všedních dnů. Peníze, které tehdy herci vydělávali, byly vykoupeny neustálým dohledem a nutností balancovat na hraně mezi uměním a propagandou, což na výplatních páskách sice nebylo vidět, ale bylo to jejich neoddělitelnou součástí.

Zdroj: blesk.cz, ahaonline.cz, CNN Prima News, blesk.cz, Seznam Zprávy, Prima ŽENY, Český statistický úřad