Maminka Haliny Pawlowské byla krásná žena. Dceru vedla velmi přísně, v Praze se po ní jmenuje ulice

Matka Haliny Pawlowské byla totiž středoškolská učitelka, což se značně podepsalo na jejím přístupu k výchově. Byla to elegantní a krásná žena, která ale na svou dceru stále větší nároky. Pawlowská v nedávném rozhovoru v podcastu Čestmíra Strakatého vzpomínala, že ji matka v podstatě nikdy nechválila. Místo uznání se dcera dočkávala neustálé kritiky a pochybností.

Zdeňka Kločureková měla velmi vyhraněné vidění světa a lidi rozdělovala podle slov své dcery pouze do dvou kategorií – na jedné straně stáli výborní a chytří žáci, kterým šlo všechno samo, a na druhé straně byli dvojkaři, které bez obalu označovala za hlupáky.

Tento přísný domácí dril fungoval bez větších problémů na základní škole, kde budoucí spisovatelka nosila domů samé jedničky. Problém nastal v momentě, kdy tyto známky pro její matku stále nebyly dost dobré, protože jí chyběly pomyslné hvězdičky. Nebylo to zkrátka dost skvělé.

Skutečný zlom ve vztahu matky a dcery přišel na gymnáziu. Ve druhém ročníku střední školy totiž Halina Pawlowská objevila úplně jiné zájmy a najednou nosila domů čtyřky. V té době se již začala chovat dospěle a názor přísné matky pro ni přestal být určující. Dnes to vnímá jako zdravý vzdor, kterým si projde každý dospívající puberťák, pro její maminku to byl ale pořádný šok. Jindy poslušná studentka si najednou dělala co chtěla a na známkách jí přestalo záležet. To ještě netušila, že se její dcera stane slavnou spisovatelkou, bystrou moderátorkou i talentovanou herečkou. Pozdější obrovský úspěch své dcery v devadesátých letech matka vlastně vůbec nechápala a provázel ho v jejích očích spíše neustálý úžas nad tím, že to, co Pawlowská dělá, lidi opravdu zajímá.

Pawlowská si sice prošla přísnou výchovou a v dětství se po ní chtělo, aby byla ve všem nejlepší, na svou rodinu měla ale vždy důvod být hrdá. Její předci totiž byli nejen společensky angažovaní, ale vždy také mysleli na blaho společnosti. Genealogové, kteří zkoumali rodovou historii spisovatelky, potvrdili, že předkové z obou stran patřili k významným osobnostem, které vždy myslely na blaho společnosti. Tento fakt se promítl i do místopisných názvů. Maminka i dědeček se jmenovali Herr, a po nich se dnešní ulice v Kunraticích jmenuje Herrova. Na to je Pawlowská velmi pyšná, navíc Kunratice má od svého dnešního domova za rohem.

Na Ukrajině je pak v Jasině dokonce náměstí, které se jmenuje po rodové linii tatínka, básníka Vasila Kločuraka. Před muzeem je dokonce socha strýce z tatínkovy strany, který byl prezidentem Huculské republiky, která existovala do roku 1919. Sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk ho dokonce oslovoval jako svého kolegu. Za svou politickou činnost strýc později ale skončil v ruském gulagu.

I matka Haliny Pawlowské si ale byla vědoma svého původu a ráda svou důležitost podtrhovala historkou, že ji kdysi sám prezident Edvard Beneš málem poslal na studia do Ameriky. Rodová hrdost a ambice byly zkrátka pevnou součástí domácnosti, ve které autorka vyrůstala.

Zatímco matka představovala racionální a kritický prvek, otcovská figura vnášela do rodiny obrovskou fantazii a velkolepé vize. Tatínek Haliny Pawlowské pocházel z Podkarpatské Rusi a byl to velmi svérázný muž se sklonem k velikášství. Svou dceru si pořídil v poměrně pokročilém věku a jeho povahu ilustruje řada humorných rodinných historek.

Spisovatelka ráda v rozhovorech vypráví příhodu, kdy její otec v jedné vinárně hostil neznámé lidi s tvrzením, že vyhrál sto tisíc korun ve sportce, přestože ve skutečnosti nevyhrál vůbec nic. Prostě jen toužil mít společnost a dopřát si skleničku s ostatními.

Hlavním a celoživotním tématem otce Haliny Pawlowské byla ale svoboda Ukrajiny. V tomto duchu byla vychovávána i samotná spisovatelka. Rodina sice žila v Praze v malé garsonce, ale dveře se u nich netrhly. Sedmdesát až osmdesát procent všech návštěv tvořili ukrajinští příbuzní a známí, kteří neustále řešili politickou situaci a budoucnost své vlasti. Otec v Rusku vždy spatřoval obrovské nebezpečí, a proto současný válečný konflikt na Ukrajině prožívá Halina Pawlowská podle svých slov velmi citlivě. Současné negativní debaty v části české společnosti o ukrajinských uprchlících ji lidsky bolí a považuje je za smutné.

Velkou láskou Haliny Pawlowské byl její manžel Zdeněk, se kterým prožila 35 let. Seznámili se na FAMU a ačkoliv byl často námětem jejích vtipných historek, do společnosti ho nevodila. Na večírky ji dlouhá léta doprovázeli přátelé. Z manželství se narodily dvě děti, dcera Natálie a syn Petr. Rodina pro ni byla vždycky na prvním místě. To potvrzuje i fakt, že celá léta žili všichni společně v jednom velkém domě v pražském Podolí. Pod jednou střechou se tak potkalo hned několik generací. Vedle dětí tam s Halinou bydlela její maminka, tchyně a později i vnoučata.

Když manžel v roce 2013 zemřel, byla to velká rána. Po čase však spisovatelka našla novou životní oporu v režisérovi Karlu Czabanovi, který je jejím partnerem a společníkem dodnes.

Nedávné zdravotní problémy, kvůli kterým Halina Pawlowská skončila v nemocnici, byly pro tuto jindy energickou ženu obrovským šokem. V nemocničním prostředí tehdy překvapila personál i své blízké, protože byla nezvykle tichá, klidná a uzavřená do sebe. Lékaři a sestry, kteří ji znali z televizních obrazovek jako neřízenou střelu plnou humoru a vtipných bonmotů, si dokonce chvílemi podle slov Haliny nebyli jisti, zda je to skutečně ona.

Spisovatelka však vysvětluje, že v situaci, kdy člověku reálně hrozí konec, se všechny vnější věci stanou banálními. Vzpomněla si na slova své přísné matky, která říkávala, že člověk se rodí sám a umírá sám. Tento pocit vyčerpání organismu ji vedl k absolutnímu mlčení a odevzdanému přijímání péče odborníků.

Tato hraniční zkušenost Halinu Pawlowskou naučila ještě větší pokoře. Každý večer nyní uléhá s vědomím, že člověk nikdy neví, co přinese zítřek, a každé nové ráno vnímá jako dar, za který je upřímně vděčná. Její literární tvorba, která čítá již úctyhodných 42 knih, se tak možná brzy rozroste o další příběhy inspirované touto náročnou životní zkouškou.

Zdroj: blesk.cz, podcast Čestmíra Strakatého, iDNES.cz, iDNES.cz, blesk.cz