Simona Stašová končí filmovou kariéru. To, co jsem natočila, už stačí, řekla

Bylo by snadné čekat, že Simona Stašová bude toto rozhodnutí omlouvat nebo zabalovat do diplomatických slov. Nestalo se nic takového. „Přestala jsem točit, ale dobrovolně. Protože nemůžu hrát pětadvacet představení do měsíce, a pak ráno vstát a jít do ateliéru. Co jsem natočila, to už stačí a teď miluji hraní naživo,“ řekla herečka s odzbrojující přímočarostí.

Rozhodla se vzdát natáčení filmů i seriálů. Věnovat se bude nadále výhradně divadlu, které označuje za svou největší lásku. A divadlo pro ni neznamená pouhé zaměstnání na zbývající léta. Vnímá ho jako živý organismus, který žádná technologie nenahradí. „Jediné, co přetrvá, je divadlo, protože tam nemůžete dát umělou inteligenci. Toho živého člověka nemůžete ničím nahradit, a to je pro mě fantastické,“ dodává. Do důchodu přitom ani v nejmenším nemíří, a že by s vzdala práce úplně, to ji nenapadlo. Tento životní elán má zřejmě po své mamince Jiřině Bohdalové, která nedávno oslavila 95. narozeniny a je pořád velmi aktivní.

Simona Stašová se narodila 19. března 1955 v Praze do rodiny herečky Jiřiny Bohdalové a seismologa Břetislava Staše. Manželství jejích rodičů sice nevydrželo, ale s oběma měla Stašová odjakživa velmi blízký vztah. A to i s druhým manželem Bohdalové, hercem Radkem Brzobohatým. Ten se stal pro Stašovou takřka druhým otcem.

Vyrůstat v uměleckém prostředí na ni mělo vliv, dala se na studia konzervatoře a později šla i na DAMU. Její první angažmá bylo v Českých Budějovicích. Dnes patří k největším hvězdám u nás, je zárukou kvality a snad neexistuje role, ve které by neexcelovala. To o sobě může říct jen velmi málo umělců. Stašová ale pochází z generace, která k řemeslu přistupovala ještě poctivě, s velkou pokorou a dávala si záležet na tom, aby byla na každou roli perfektně připravená. A to je v divadle i před kamerou zkrátka vidět.

Školu dokončila v roce 1976 a první práce na sebe nenechala dlouho čekat. Byla nejen v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, ale i v pražském Divadle E. F. Buriana, kde vydržela čtrnáct let. Od devadesátých let je v Městských divadlech pražských, byla také v Činoherním klubu.

Divadlo mělo vždy velké místo v jejím srdci. V roce 2007 dostala Thálie za roli alkoholičky Evy Mearové v Drobečcích z perníku a svých sedmdesát let slavila loni v březnu přímo na jevišti Divadla Lucie Bílé.

Ve filmu se Stašová poprvé objevila v polovině sedmdesátých let s rolí Wandy ve válečném dramatu Mys dobré naděje. Následovaly role ve filmech Neúplné zatmění (1982), Pětka s hvězdičkou (1985) či Nemocný bílý slon (1989). Průlom přišel až s Pelíšky Jana Hřebejka, kde si v roce 1999 zahrála maminku Šebkovou. Role z ní udělala herečku, kterou znají i diváci, kteří do divadla nechodí.

Hřebejkův další film Musíme si pomáhat (2000) byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Stašová v něm opět hrála. Přidaly se role u Bohdana Slámy ve Štěstí (2005) nebo v Románu pro ženy téhož roku. Celkem třikrát se ocitla mezi kandidáty na Českého lva, a to za Pelíšky, Román pro ženy a Lídu Baarovou. Cenu ale nikdy nedostala. „Z divadla mám zkušenost, že důležité je, jestli se to lidem bude líbit. Jestli si to řeknou šuškandou. Jestli člověk dostane cenu, je to milé, ale není to nejpodstatnější,“ má jasno.

V roce 2014 ale získala mezinárodní ocenění Golden Reel Awards na Tiburon International Film Festivalu za hlavní roli v televizním filmu Sebemilenec, který byl natočený na motivy knihy Simony Monyové, a téhož roku zvítězila v divácké anketě TýTý.

Soukromý život Simony Stašové by vydal na román, a ne zrovna tenký. Obvykle se uvádí, že byla třikrát vdaná. Jejím prvním manželem měl být herec Pavel Trávníček. „Vzala jsem si prince. A s nimi se prostě hodně blbě žije,“ vysvětlovala pak. Druhým italský profesor Eusebio Ciccotti, se kterým má syna Marka. Třetím manželem byl údajně herec Pavel Skřípal, se kterým má syna Vojtu. Další zdroje ale uvádějí, že se Skřípalem svoji nikdy nebyli, protože byl sám v době jejich poměru ženatý. Blízko k sobě ale měli, ačkoliv jejich láska nevydržela. „Karamboly jsou potřeba k tomu, aby člověk žil kvalitnější život, jaký žít opravdu chce,“ říkala Stašová. Navzdory velkým láskám byla pro Stašovou kariéra vždy na prvním místě.

Teď ale přišel čas na odměnu. Syn Vojta se oženil s Helenou, kterou herečka bere za svou. „Je to ta nejlepší nevěsta. Seznámili se vlastně proto, že jsem hrála na Hradě, díky divadlu. On tam štípal lístky a ona zase rozdávala polštářky pod zadeček. Miluji je,“ říká s evidentní radostí. A nedávno přibyl do rodiny malý Antonín. Vnuk, kvůli kterému stojí za to přeorganizovat celý život.

„Jen houšť, jen houšť! Já bych potřebovala ještě víc a víc vnuků a jsem šťastná, protože to je ta jediná nesmrtelnost, kterou máme. Kde je ta nesmrtelnost? No v tom, že máte děti a ty děti mají děti a vy víte, že z tohohle světa můžete v klidu odejít, protože máte komu předat svoje nápady a zkušenosti,“ uvažuje herečka, která o nesmrtelnosti zřejmě ví víc než většina z nás.

Měli bychom smutnit, že už Simonu Stašovou před filmovou kamerou neuvidíme. Ale to, co natočila, možná skutečně stačí. Minimálně k tomu, aby na ní umělecký svět nikdy nezapomněl. Stejně jako na její maminku.

Zdroj: extra.cz, ČFTA, super.cz, vlasta.cz, CNN Prima News