Studentka práv z Prahy o práci v nočním klubu: Moderní prostituce jsou hlavně daně, řád a disciplína

Pro účely rozhovoru si Celeste Will přála zůstat v anonymitě. Uvedené jméno je přezdívka na Instagramu, kde sdílí své zážitky z nočních klubů. Fotografie jsou pouze ilustrační.

Říkám si Celeste, je mi 22 let, studuji práva a poslední rok pracuji jako společnice. K oboru mě paradoxně inspiroval film Pravá blondýnka, který jsem viděla jako malá. Tehdy mě fascinovalo, jak se hlavní hrdinka rozhodla pro Harvard a uspěla. Postupem času jsem zjistila, že mě baví dívat se na problémy z různých úhlů, hledat argumenty a diskutovat. K tomu se přidala záliba v historii, takže volba fakulty v Praze byla jasná.

Žila jsem klasický studentský život – kolej, škola, špatně placené brigády a počítání každé koruny. Od čtrnácti jsem dělala všechno možné: doučování, hostesing, práci v restauraci. Naši nás vedli k tomu, abychom znali hodnotu peněz, což mi zůstalo – nejsem ten typ, co hned běží do Pařížské pro kabelku. Chtěla jsem se v Praze osamostatnit, ale brigády mi braly příliš mnoho času, který mi pak chyběl na školu. Dnes je můj standard jiný. Bydlím ve vlastním bytě, a když potřebuji nový kávovar nebo dovolenou, nemusím na to šetřit měsíce. Mám víc času na studium i na sebe.

Začalo to drbem o jedné studentce z vyššího ročníku. Se spolužačkou jsme ze zvědavosti prozkoumaly nejmenovaný portál a já viděla částky, které si dívky účtují za hodinu. Byly to pro mě tehdy nepředstavitelné peníze. Začala jsem si o tom číst fóra, hledat zkušenosti a zjistila jsem, že mi představa sexu s cizím člověkem vlastně nepřijde odporná. Byla jsem mladá, nezadaná a lákalo mě to jako „zakázané dobrodružství“.

Nejdříve jsem zkusila eskortní agenturu. Majitelka byla sice milá, ale podmínky mě šokovaly. Nutili by mě k praktikám bez ochrany a nesměla bych odmítnout klienta, i kdyby byl agresivní. To pro mě byla stopka. Pak jsem našla pražský klub, kde aktuálně působím. Tam je přístup jiný. Jsem sama sobě šéfem, určuji si ceny, služby a můžu kdykoliv kohokoliv odmítnout.

Byla jsem šíleně nervózní. Bála jsem se drog, nátlaku nebo toho, že potkám někoho známého. Ale manažeři byli profesionální a stres ze mě spadl. Tu noc jsem měla pět zákazníků a vydělala 24 tisíc korun. Když jsem odcházela, byla jsem unavená, ale hrdá na to, že jsem to zvládla.

Můj rekord je 4 000 eur (cca 100 000 Kč) za prodloužený víkend. Ten rozdíl je propastný. Na delší eskorty ale jezdím jen se stálými klienty, které znám, bezpečnost je prioritou. Lidé si často myslí, že je to jen o sexu, ale ten tvoří tak 10 % práce. Zbytek je o tom být kvalitní společnicí. Musíte umět konverzovat v restauraci, nesmíte vytáhnout mobil, musíte se přizpůsobit programu klienta, i když vás zrovna nebaví.

V klubu si klienty vybírám už mezi dveřmi. Musíme si sednout lidsky a shodnout se na pravidlech. Přes co „nejede vlak“, je sex bez ochrany. Neexistuje částka, za kterou bych riskovala zdraví. Také se s klienty nelíbám, to mi přijde příliš intimní. V práci nepiji alkohol a neberu drogy. Potřebuji mít stoprocentní přehled o tom, co se děje.

Zpočátku to byla fyzická únava z podpatků a nočního provozu. Teď je to spíše mentální náročnost. Hodně klientů si chodí jen povídat a vyloží na vás svá traumata. Někdy si říkám, že by jim víc pomohl terapeut. Také se musíte obrnit proti urážkám a naučit se neposuzovat svou hodnotu podle toho, kolik ten večer vyděláte. Občas se dostaví i „imposter syndrom“ a stres z nákladů, protože pronájem pokoje v klubu si platím dopředu sama.

V klubu máme na každém pokoji alarm, security je okamžitě u mě. To je hlavní důvod, proč už bych nešla do agentury nebo na privát. V hotelu s cizím člověkem vám nikdo nepomůže, v klubu se cítím v bezpečí.

Spíše mě překvapuje pestrost lidských fantazií. Jednou se zákazník chtěl jen převléknout do mého prádla a nechat se fotit, jiný chtěl jen objímat v bílém tričku. Zjistila jsem, že o sex často ani nejde. Baví mě ta nepředvídatelnost a možnost nahlédnout do vnitřního světa různých lidí.

Lidé mají zafixováno, že prostitutka je troska na drogách. Realita v klubu je jiná. Jsou to krásné, inteligentní a čisté holky. Často se o své zdraví staráme lépe než zbytek populace. Mnoho klientů vůbec netuší, jak se přenášejí nemoci, a na testech v životě nebyli. My na ně chodíme pravidelně.

Rodina ne, stejně tak většina spolužáků. Moji dva nejlepší kamarádi asi něco tuší, ale zatím se neptali. Pokud k tomu dojde, nebudu jim lhát. Snažím se to tajit, hlavně kvůli budoucnosti v právu a soukromí klientů. Na Instagramu mi lidé občas nadávají, ale paradoxně jsou to často ti samí, kteří mi pak soukromě posílají neslušné návrhy. To mě spíše baví, než aby mě to trápilo.

Mám přísnou disciplínu. Pokud mám druhý den školu, do práce nejdu. Škola má přednost, i kdyby mi volal klient s lukrativní nabídkou. Nechci tu práci dělat věčně, mým cílem je dostudovat.

Mám založené OSVČ, platím daně a chci mít peníze legálně na účtu. Měsíčně si vydělám kolem 400 tisíc korun. Původně jsem chtěla byt v Praze, ale teď uvažuji spíše o investicích, které mi zajistí pasivní příjem. Chci mít svobodu pracovat v budoucnu v oboru, který mě baví, aniž bych musela řešit jen výši platu.

Na 100 %. Baví mě sledovat právní aspekty mé současné práce. Například debaty o zdanění prostituce nebo právní poradny pro sexuální pracovnice. Dokážu si představit, že bych se tomu věnovala i profesně. Mám vhled, který většina právníků v Česku postrádá.

Je pohodlnější, ale zůstávám nohama na zemi. Kupuji si kvalitní věci, co potřebuji, ale neutrácím za zbytečný luxus jako boty za padesát tisíc. Do školy pořád jezdím tramvají a před rodiči se neukazuji v drahých značkách. Většinu peněz šetřím.

Plánuji to dělat do konce třetího ročníku. Bude mi to asi chybět, ty zážitky i komunita v klubu, ale pak se chci plně soustředit na právo.

Znalost masáže asi ne (smích), ale naučila jsem se jednat s lidmi, odhadnout je a nastavit si hranice. Mám vhled do problematiky, který většině právníků v Česku chybí.

Je to riziko, ale jsme v tom spolu. Pokud mě pozná on, poznám i já jeho. On si služby kupoval, já je nabízela. Často by to pro něj bylo společensky horší než pro mě. Já se za svou minulost nestydím.

Pohybuji se spíše ve vyšší střední třídě. Úspěšní lidé ano, ale multimilionáři nebo politici do klubů tohoto typu moc nechodí. A upřímně o to ani nestojím, často mívají požadavky, které jsou za mými hranicemi. Nabídky typu „dělat sekretářku se sexem“ mě nelákají. Kariéru si chci vybudovat sama na základě svých schopností v oboru, který mě zajímá.

Asi ne. Je to pro mě byznys. Své klienty vidím ráda, ale pořád je to práce.

Dala mi svobodu, peníze, jazykové znalosti a schopnost říkat „ne“. Vzala mi možná jisté iluze, ale dala mi realistický pohled na svět. Zatímco moji vrstevníci řeší první rozchody, já poslouchám o rozvodech, krizích a vážných životních problémech svých klientů. Mentálně mě to posunulo dál.

Zdroj: autorský rozhovor se Celeste Will, Instagram