Článek
Frontman Queenie Michael Kluch popsal, kolik stojí velká show v O2 areně. Třicetivteřinový efekt s létajícím klavírem vyšel asi na milion a půl, celá série koncertů se dostala na desítky milionů a za vyprodanou halou byla spíš nervózní kalkulačka než jednoduchý výdělek.
Když někdo sedmkrát vyprodá O2 arenu, člověk si snadno představí, že se po koncertě jen počítají peníze, otevírá šampaňské a vybírá nové auto. U Michaela Klucha z Queenie je ten příběh mnohem méně pohádkový a mnohem víc tabulkový. V Koťák Live otevřeně popsal, že velká show v O2 areně může stát tolik, že si z ní člověk „nevydělá ani na kafe“.
Nejlepší příklad je létající klavír. Na pohled krásný moment. Michael sedí u klavíru, ten se zvedne, přejede nad arénou a za chvíli je zase pryč. Divák vidí efekt, který vypadá jako samozřejmá součást velkolepé show. Jenže podle Michaela tahle třicetivteřinová „legrace“ stála asi milion a půl.
A to byl jen jeden detail. Aby mohl klavír v O2 areně létat, musela se hala připravovat navíc, všechno se ladilo na milimetry a celá scéna musela sedět s obrazem, hudbou a přesným časem. Michael musel v konkrétní moment vyběhnout, sednout si, zaháknout se a pak doufat, že všechno proběhne tak, jak má. Na jednom koncertě se dokonce zapomněl připoutat. Což je přesně ta informace, kterou by člověk nejradši zjistil až po skončení písně.
Celá série tří koncertů se podle něj vyšplhala zhruba na 37 milionů korun. Původní představa prý byla, že jeden koncert vyjde rozpočtově zhruba na nulu. Jenže během příprav rozpočet pořád rostl. Michael to popisuje tak, že každý týden přibylo něco dalšího a najednou byla čísla úplně jinde. Paradoxně je zachránilo to, že mohli udělat tři koncerty za sebou. Jeden by ekonomicky bolel mnohem víc.
K tomu přidal další drahou věc: zvuk. Queenie chtěli v hale využít technologii L-ISA, tedy prostorovější způsob ozvučení, kdy se zvuk netlačí jen ze dvou hlavních zdrojů, ale z více míst. Výsledkem má být lepší srozumitelnost a méně nepříjemných odrazů v hale. Jenže i to něco stojí. Michael mluvil o dalších milionech navíc, aby to znělo hezky.
Právě to je na jeho vyprávění zajímavé. Neprodává O2 arenu jako jednoduchý úspěch typu „vyprodali jsme a bylo hotovo“. Spíš ukazuje, že velká show je hromada malých rozhodnutí, z nichž každé stojí peníze. Létající klavír, zvuk, pronájem, další dny v hale, produkce, obrazovky, bezpečnost, lidi, technika. A všechno musí fungovat, protože divák neřeší, že se něco pokazilo v tabulce. Divák vidí jen show.
Michael zároveň nebere Queenie jako převlekovou zábavu na víkend. Mluví o tom, že cítí odpovědnost za odkaz Queen. Freddie Mercury je pro něj pomyslný šéf. A protože mu už nikdy neřekne, jestli to bylo dobře, snaží se dělat maximum. I za cenu toho, že to stojí víc peněz, víc nervů a občas i víc spánku, než by bylo zdravé.
Na pódiu to pak může vypadat lehce. Knír, hlas, gesta, světla, fanoušci, zpěv a pocit, že Queenie mají všechno pod kontrolou. Jenže za tím je člověk, který řeší rozpočty, marketing, zvuk, zodpovědnost a ještě si občas po koncertní sezoně sundá knír, sedne na traktor a seká zahradu.
Možná právě proto jeho věta o kafi zní tak dobře. Vyprodaná aréna je sen. Ale když do ní pošlete létající klavír za milion a půl, ten sen začne velmi rychle posílat faktury.
