Článek
Majitel autoškoly King a tvůrce pořadu Celebrity v autoškole Pavel Greiner říká, že jeho kurz stojí 35 tisíc korun. Zdražením chtěl mimo jiné ubrat zájemců, jenže popularita jeho videí udělala přesný opak.
Řidičák dnes není levná záležitost. Kdo ho dělal před lety za pár tisíc, může mít při pohledu na dnešní ceny pocit, že mezitím auta začala jezdit na zlaté cihly. Pavel Greiner v Koťák Live říká, že průměrná autoškola v Praze stojí kolem 20 až 25 tisíc korun. U něj? 35 tisíc. A sám to říká rovnou: „Já jsem nejdražší.“
Na první poslech to zní jako velmi sebevědomý obchodní model. Jenže u Pavla Greinera to má docela zajímavou pointu. Když začal dělat pořad Celebrity v autoškole, chtěl se odlišit od konkurence a víc mluvit o bezpečnosti provozu. Jenže místo toho, aby to byla jen edukace s trochou zábavy, vznikla z toho velká reklama. Lidé pořad sledují, celebrity chtějí do auta a zájemci o řidičák se hrnou dál.
Pavel dokonce přiznává, že zdražení mělo trochu opačný účel, než by člověk čekal. Chtěl, aby chodilo méně lidí a aby v autoškole měli víc klidu. Jenže se stal tak viditelný, že ani vyšší cena zájem nezastavila. „Pořád choděj,“ shrnuje to jednoduše. V podstatě se dostal do situace, kdy je drahý, ví se o něm, a tím pádem ho část lidí bere jako prémiovou volbu.
Sám vyšší cenu obhajuje hlavně tím, že nechce dělat autoškolu stylem „nějak to projedeme“. Mluví o komfortu, osobním přístupu a teorii, kterou sám přednáší. Vadí mu autoškoly, kde se podle něj některé věci obcházejí nebo se na teorii kašle. Řidičák pro něj není jen papír, ale začátek toho, že se člověk pohybuje v provozu mezi ostatními. A tam už nejde jen o to, aby to „nějak dal“.
Zajímavé je, že Greiner zároveň dost bourá sebevědomí většiny řidičů. Když padne otázka, kolik lidí by dnes znovu udělalo řidičák, jeho odpověď je dost drsná: skoro nikdo. Podle něj by u zkoušek pohořelo asi 99 % lidí. Ne proto, že by neuměli jezdit do práce a zpátky, ale protože u zkoušky se chce přesné dodržování pravidel. Rychlost, přednost, ruce na volantu, žádné ležérní řízení jednou rukou a pocit, že zkušenost všechno omluví.
Právě to je na jeho vyprávění vtipné i nepříjemné. Většina řidičů si myslí, že jezdí dobře. Jen ti ostatní jezdí špatně. Greiner ale v klidu naznačí, že skoro všichni máme svoje zlozvyky a že kdyby vedle nás seděl komisař, najednou by ta sebejistota rychle spadla.
Do toho přidává i svoje oblíbené téma: ženy a muži za volantem. Tvrdí, že ženy jsou lepší řidičky než muži. Ne proto, že by nikdy neudělaly chybu. Naopak říká, že občas pletou levou a pravou, hůř couvají nebo potřebují parkování zachránit. Jenže podle něj jsou méně agresivní. Muži si častěji dokazují ego, lepí se na zadek, troubí, předjíždějí a z auta udělají arénu. Žena podle něj možná zaparkuje nadvakrát, ale auto kvůli tomu nerozstřelí.
A to je možná největší důvod, proč jeho obsah funguje. Pavel Greiner nemluví o řízení jako nudný učitel dopravní výchovy. Mluví jako člověk, který vás u toho zesměšní, opraví, rozesměje a ještě vám během jedné historky vysvětlí, proč prostřední pruh není životní postoj. Člověk se směje, ale pak při další jízdě najednou drží volant o kousek poctivěji.
