Článek
V polovině 19. století patřilo hledání Severozápadní cesty mezi největší cíle světových námořních mocností. Objevit průjezd spojující Atlantik s Tichým oceánem přes kanadskou Arktidu znamenalo obrovskou obchodní i vojenskou výhodu. Britské námořnictvo proto v roce 1845 vyslalo jednu z nejlépe vybavených polárních expedic své doby. V jejím čele stál zkušený důstojník sir John Franklin, který měl za sebou několik náročných cest do Arktidy. Nikdo tehdy netušil, že se z výpravy stane jedna z největších záhad námořní historie.
Dvě moderní lodě a zásoby na tři roky
Expedici tvořily lodě HMS Erebus a HMS Terror, které už dříve sloužily při antarktických výpravách Jamese Clarka Rosse. Byly mimořádně robustní, jejich trupy chránily železné výztuhy proti tlaku ledu a jako jedny z prvních polárních lodí byly vybaveny parními motory převzatými z lokomotiv. Posádka měla k dispozici přibližně tři roky zásob potravin, tisíce konzerv, destilační zařízení na pitnou vodu, vědecké přístroje i rozsáhlou knihovnu.
Dne 19. května 1845 obě lodě vypluly z anglického Greenhithe. Na palubě bylo 129 mužů včetně důstojníků, námořníků, lékařů i přírodovědců. V červenci je velrybářské lodě spatřily v Baffinově zálivu. Bylo to naposledy, kdy někdo členy expedice viděl živé.
Inuité později přinesli některé informace o zmizení mužů
Led sevřel obě lodě
Po vplutí do kanadského arktického souostroví začala expedice pronikat oblastmi, které tehdy Evropané téměř neznali. Zpočátku vše nasvědčovalo tomu, že cesta probíhá úspěšně. Pak ale přišla mimořádně tuhá zima. Obě lodě uvízly v ledu poblíž ostrova King William Island. Posádka doufala, že na jaře led povolí. Jenže další léto bylo stejně chladné a situace se nezlepšila. Lodě zůstaly uvězněné a zásoby začaly ubývat.
Podle později nalezených dokumentů zemřel už 11. června 1847 samotný sir John Franklin a velení převzal kapitán Francis Crozier. Nejdůležitější důkaz o osudu expedice objevila pátrací výprava až o mnoho let později. Uvnitř kamenné mohyly na ostrově King William Island našla krátký písemný vzkaz. První část pocházela z května 1847 a uváděla, že je vše v pořádku. Druhý dopis, dopsaný o rok později na okraj stejného listu, už popisoval katastrofální situaci.
Posádka oznámila, že lodě zůstaly uvězněné v ledu už téměř dva roky. Sir John Franklin zemřel a spolu s ním dalších 23 mužů. Zbylých 105 členů expedice se rozhodlo lodě opustit a vydat se pěšky na jih k řece Back River, kde doufali v záchranu. Nikdo z nich cíle nedosáhl.
Pátrání trvalo desetiletí
Zmizení expedice vyvolalo v Británii obrovský rozruch. Franklinova manželka Jane Franklinová se odmítla smířit s tím, že o výpravě nikdo nic neví, a dlouhá léta financovala další pátrací expedice. V následujících desetiletích prohledávaly Arktidu desítky lodí. Mnoho z nich objevilo opuštěné tábory, hroby, osobní předměty i lidské ostatky. Nahánělo to hrůzu i zkušeným a ostříleným mužům.
John Franklin podle všeho zemřel mezi prvními
Klíčové informace poskytli také Inuité, kteří vyprávěli o skupinách vyčerpaných bělochů táhnoucích po ledu těžké čluny. Evropští badatelé jejich svědectvím zpočátku příliš nevěřili, pozdější archeologické nálezy je však potvrdily. Historici dlouho hledali jedinou příčinu katastrofy. Dnes se většina odborníků shoduje, že šlo o kombinaci několika faktorů.
Posádku oslaboval hlad, kurděje způsobené nedostatkem vitamínu C, zápal plic, extrémní zima i vyčerpání. Další komplikací mohla být otrava olovem. Analýzy kosterních pozůstatků totiž odhalily vysoké koncentrace olova, které mohlo pocházet z nekvalitně zapájených konzerv nebo z lodních rozvodů vody. Ale olovo zřejmě nebylo hlavní příčinou smrti, nýbrž jedním z faktorů zhoršujících zdravotní stav posádky. Archeologové navíc na některých kostech objevili stopy řezání a lámání. Jde o jasné důkazy, že alespoň část přeživších se v závěrečné fázi výpravy uchýlila ke kanibalismu. Další z věcí, která byla dost děsivá.
Lodě našli až po více než 160 letech
Jednou z největších záhad zůstával osud samotných lodí. Po desetiletí je hledaly výzkumné týmy z Kanady i Velké Británie. Průlom nastal až v roce 2014, kdy kanadští archeologové objevili vrak HMS Erebus v hloubce přibližně jedenácti metrů. O dva roky později následoval objev druhé lodi HMS Terror, která byla překvapivě zachovalá. Chladná arktická voda zpomalila rozklad natolik, že mnoho částí interiéru zůstalo téměř neporušených.
Výzkum obou vraků pokračuje dodnes a každá další expedice přináší nové poznatky o posledních měsících Franklinovy výpravy. Expedice se stala symbolem odvahy, ale také varováním před podceněním arktické přírody. Inspirovala desítky knih, dokumentů i televizní seriál The Terror, který kombinuje historická fakta s hororovou fikcí.
Přestože dnes známe mnohem více než před sto lety, řada otázek zůstává nezodpovězená. Nikdo například přesně neví, kolik mužů přežilo nejdéle, kudy přesně putovali ani jak vypadaly jejich poslední dny. Proto patří Franklinova expedice dodnes mezi největší nevyřešené příběhy polárního průzkumu.
Časová osa události
- 19. května 1845 – Franklinova expedice vyráží z Anglie.
- Červenec 1845 – naposledy ji spatří velrybářské lodě v Baffinově zálivu.
- Září 1846 – HMS Erebus a HMS Terror uvíznou v ledu u ostrova King William.
- 11. června 1847 – umírá sir John Franklin.
- 22. dubna 1848 – 105 přeživších opouští lodě a vydává se pěšky na jih.
- 1859 – nalezen slavný „Victory Point Record“, jediná písemná zpráva expedice.
- 2014 – objeven vrak HMS Erebus.
- 2016 – nalezen vrak HMS Terror.
Zdroje:
