Článek
Bolek Polívka (77) patří k českým hercům, které není snadné zařadit do jediné škatulky. Začínal jako mim a klaun, postupně se prosadil na divadle, ve filmu i televizi a vytvořil řadu postav, které se zapsaly do české kultury. Umí být komediální, absurdní i překvapivě melancholický a schopnost přecházet mezi těmito polohami je jedním z důvodů, proč má dodnes tak výrazné postavení.
Jeho život ale nebyl spojený jen s herectvím. Výraznou kapitolu představovala farma v Olšanech na Vyškovsku. Z původně opuštěného kravína postupně vybudoval místo, kde se potkávala restaurace, ubytování, koně, zvířata, kulturní akce a typický Polívkův humor. Z dnešního pohledu je přitom zajímavé, že po ztrátě farmy se jeho životní priority změnily.
Z kravína vzniklo malé Polívkovo království
Polívka koupil areál v Olšanech na začátku 90. let, k místu ho přivedla především láska ke koním a venkovu. Z původního kravína postupně vzniklo zázemí, které bylo mnohem větší než obyčejná chalupa. Farma měla restauraci U Klauna, hotel U Krále, stáje a další prostory. Konaly se tam kulturní akce a areál se stal jedním z míst, která byla s Polívkovým jménem neodmyslitelně spojována.
První mistrovství světa v chytání much se konalo v Olšanech, Polívka na farmě a v jejím okolí vymýšlel nejrůznější taškařice
Nebyla to přitom jen soukromá usedlost. „Lidé si často mysleli, že Farma byla mým soukromým sídlem, do kterého jsem občas někoho vpustil, ale není to pravda. Ubytovat se v našem hotelu mohl kdokoli, zázemí jsme měli pěkné, spolu s dalšími vymoženostmi, jako wellness centrum nebo bazén, aby se naši hosté cítili dobře,“ vzpomínal. Rodina tehdy žila přímo v areálu. S manželkou Marcelou a jejich třemi dětmi bydleli nad hospodou a Polívka tam měl také kancelář.
Farma rostla, ale účet za sen byl příliš vysoký
Problém přišel ve chvíli, kdy se Polívka rozhodl areál dál rozšířit. V letech 2009 a 2010 probíhala přestavba penzionu a vznikalo wellness centrum. Celkové náklady se vyšplhaly téměř k 32 milionům korun, zatímco původní kalkulace počítala přibližně s 24 miliony. Část projektu byla financována z evropských peněz. Jenže podnikání nakonec nezvládlo finanční zátěž. Stavební firma požadovala doplacení provedených prací a na podzim 2012 podala insolvenční návrh. V březnu 2013 soud rozhodl, že farma je v úpadku.
Dluhy přitom nebyly malé. V dubnu 2013 se hovořilo o částce přesahující 36 milionů korun a postupně se přihlásili více než čtyři desítky věřitelů. Konečná výše pohledávek byla později uváděna dokonce kolem 56 milionů korun. Pád farmy tak nebyl jen nepříjemným podnikatelským neúspěchem. Polívka přišel o místo, které budoval více než dvě desetiletí a které bylo výraznou součástí jeho veřejného obrazu.
Z farmy se odstěhoval, z Olšan nikoli
Na celém příběhu je možná nejzajímavější právě to, že Polívka po krachu projektu neopustil Olšany. S Marcelou a jejich třemi nejmladšími dětmi se přestěhovali do domu se zahradou nedaleko lesa. Nejde o žádné okázalé sídlo. Spíš o klidné rodinné bydlení, které má k někdejšímu velkému areálu poměrně blízko. „Najednou mám víc času na věci, které mě baví, třeba na čtení. Cítím se svým způsobem svobodnější a volnější. Dřív jsem měl blíž k lidem, teď mám blíž k dětem a k rodině,“ zamýšlel se herec.
V tom je určitá symbolika celého příběhu. Polívka nepřišel o vztah k místu, jen se změnil způsob, jakým v něm žije. Z podnikatele, který se pokoušel vytvořit rozsáhlý turistický a kulturní areál, se stal znovu především člověk, který má rád svůj klid, rodinu a okolní přírodu. „Nemusím farmu vlastnit. Naopak jsem teď mnohem mobilnější a svobodnější, protože jsem do ní dával všechny peníze. Takže žít bez farmy se mi zdá dobrý.“
Část rodiny zůstala pohromadě
Dům u lesa dnes tvoří především zázemí pro Polívkovu nejmladší rodinu. S Marcelou žije dlouhé roky a vzali se až v roce 2020, po přibližně čtyřiadvaceti letech společného soužití. Jejich nejmladší dcera Mariana se narodila v roce 2007, kdy bylo Polívkovi 58 let. Zajímavé je také propojení jednotlivých generací. Vladimír Polívka si pořídil dům rovněž v Olšanech, takže otec a syn zůstali poblíž. Navíc si Bolek může díky tomu užívat i vnouče.
Možná je to nakonec docela logický konec celého příběhu. Z někdejšího „království“ zůstalo místo, kde může Polívka žít podstatně obyčejněji – s rodinou poblíž, s manželkou, dětmi, psy, kočkami a lesem za domem. Vlastně, co víc si přát?
Zdroje: autorský článek s využitím
