Článek
Věta „je to jen sport“ už je dost otřepaná. V případě vrcholných akcích, jako jsou právě probíhající olympijské hry v Paříži, se jistě dala používat v době, kdy pod pěti kruhy soutěžili amatéři. Sportovali ve svém volném čase, měli jen málo výhod. Většinou jim stačilo nadšení z toho, co dělají a že se mohou poměřit s nejlepšími. To už ale dávno neplatí.
Má stačit sportovcova lítost?
Vrcholový sport je zaměstnání, sportovci berou peníze a svá vystoupení by měli umět odůvodnit. Jak úspěchy, což jde samozřejmě dobře, tak hlavně neúspěchy. Zkuste si jít za svým zaměstnavatelem a říct mu, že jste neodvedli práci, protože jste prostě neměli svůj den. Projde vám to? Asi těžko. „Nepodařilo se mi prodat, co jsem měla natrénováno. Mrzí mě to,“ řekla například česká střelkyně Barbora Šumová. Střelkyně, která skončila hluboko v poli poražených. Ano, mrzí, o tom nikdo ani na vteřinu nepochybuje. Ale stačí lítost? Stačila by lítost řidiči autobusu, který jel jinou trasu? Těžko, přišly by postihy.
„Týden do startu mě zničehonic začalo v tom koleně strašně píchat, při chůzi i při běhu. Nešlo ani klusat, takže ta poslední příprava tím bohužel byla hodně ovlivněná. Motivovala jsem se tím, že natrénováno mám a že když týden před závodem nebudu běhat, tak se zas tak nic nestane,“ nechala se slyšet neúspěšná překážkářka Nikoleta Jíchová. Takto to ale nefunguje, to ví snad každý, kdo měl někdy co dočinění se sportem. Proč jela Nikoleta Jíchová do Paříže na výlet, je otázka. Festival výmluv a svalování neúspěchu na to či ono by vydal na knihu.
Odměny ano, ale také sankce
Samostatnou kapitolou pak byl vypuštěný závod ze strany Jiřího Prskavce. Na olympijských hrách, to je tedy něco. Toto je jen malý zlomek příkladů, ze kterých je zřejmé, že sportovci jsou něco víc, než obyčejní smrtelníci. Nebo si to oni sami dost možná myslí. Ono to tak ale není. Je naprosto v pořádku, že za zlatou medaili si český sportovec v Paříži mohl přijít na v přepočtu 2,4 milionu korun. Nikdo nepochybuje o tom, že profesionální sport je dřina, která musí být odměněna. Ale stejně tak musí být odfláknutá nebo nedostatečná práce sankcionována.
Zkrátka není možné předpokládat, že má jakýkoli sportovec svoji pozici „předplacenou“. Dejme tedy šanci jiným, když ti současní stále dokola selhávají. Nejsou to samozřejmě všichni, řada českých sportovců v Paříži si zaslouží komplimenty. O těch to tu ale není.
Je třeba změnit českou hlavu
A je tu ještě jedna věc - hlava českého sportovce. Až na výjimky se nedá srovnávat s hlavou například Američana. Když se dva sportovci z těchto zemí vedle sebe postaví ve finálové jízdě či v podstatě jakékoli disciplíně, Američan odejde jako vítěz. Věří tomu, že je lepší, že má nad svým sokem navrch. Dokud tohle Češi neodbourají, dokud jim to nebude od útlého dětství „vtloukáno“ do hlav, tak budou úspěchy stále jen víceméně náhodné.
Můžeme stokrát mluvit o tom, že ta či ona země mají daleko širší základnu apod. To je jistě pravda, bez změny myšlení a české malosti se nikdy nic nezmění. A my budeme poslouchat plejádu skvělých výmluv, proč český sportovec zase zůstal poražen.
