Článek
Když se poprvé objevil seriál Buldok z Poděbrad, působil nejprve jako vítané osvěžení. Minimálně část prvního dílu. Žádné temné severské dusno, žádní detektivové se zničenou duší a lahví whisky v šuplíku. Místo toho maloměsto, absurdní humor, rodinné starosti a kriminalita takřka na úrovni sousedských sporů. Jenže čím dál víc bylo patrné, že seriál vlastně neví, čím chce být. A největším symbolem téhle nerozhodnosti se stala právě Sabina Remundová.
Neurotická figurka z bláznivé komedie
Tvůrci vsadili všechno na její Radku Fabiánovou, tedy uštvanou policistku, samoživitelku a permanentně rozhozenou ženu, která měla být lidská, civilní a trochu střelená. Jenže výsledek často připomínal spíš karikaturu než uvěřitelnou postavu. Remundová hrála neustále „na maximum“. Každá scéna byla vypjatá, každá replika důrazná, každé gesto o trochu větší, než by potřebovalo být. Po několika dílech už člověk neměl pocit, že sleduje kriminalistku, ale neurotickou figurku z bláznivé komedie.
Někde tam se seriál začal lámat. Pokud divák přijal, že sleduje ulétlou oddechovku s přepálenými dialogy a podivínskými figurami, mohl se docela dobře bavit. Tomáš Baldýnský umí psát absurdní situace a místy z toho opravdu vykřesal příjemně jiný český seriál. Jenže Buldok z Poděbrad se zároveň tvářil jako kriminálka. A v momentě, kdy měly přijít emoce, napětí nebo skutečný konflikt, všechno rozbíjela právě přehnaná stylizace hlavní hrdinky.
Sabina Remundová a Marek Adamczyk hráli v seriálu Buldok z Poděbrad
Neskutečně promrhaný potenciál
Těžko brát vážně vyšetřování vraždy, když hlavní postava působí, jako by za chvíli měla zakopnout o vlastní tašku a vysypat nákup přes služebnu. Přitom potenciál tu byl obrovský. Poděbrady fungovaly skvěle, seriál měl atmosféru a několik vedlejších postav bylo příjemně neokoukaných. Marek Adamczyk působil nenásilně, dialogy měly občas opravdu výborný rytmus a některé epizody ukázaly, že česká televizní tvorba nemusí kopírovat jen temné skandinávské šablony.
Jenže všechno postupně začalo přebíjet jedno jediné: manýra. Sabina Remundová jako by hrála v úplně jiném seriálu než zbytek obsazení. Chvíli sitcom, chvíli grotesku, chvíli psychologické drama. A divák si nakonec musel vybrat, buď na její tempo přistoupí, nebo ho začne po půl hodině bolet hlava. Nic mezi tím prakticky neexistovalo.
Možná i proto byly reakce tak extrémně rozdílné. Jedni mluvili o svěžím projektu, který se nebojí být jiný. Druzí o nesmyslném paskvilu, který nedokáže udržet tón ani pět minut v kuse. Pravda bude někde mezi. Buldok z Poděbrad rozhodně nebyl obyčejný seriál. Jenže originalita sama o sobě nestačí. Ne když vlastní ambice začnou požírat celý koncept.
Tlačení na emoce za každou cenu
Seriál chtěl být současně chytrý, lidský, absurdní, detektivní, civilní i ujetý. A místo aby tyhle polohy spojil, často mezi nimi bezradně přeskakoval. Výsledkem byla podivná směs, která uměla být chvílemi skvělá a vzápětí téměř nesnesitelná. A ten konec? Ten vlastně celé rozpaky jen potvrdil. Místo lehkého dojezdu přišlo další tlačení na emoce a dramatickou notu, která seriálu nikdy úplně neseděla.
Jako by tvůrci sami nevěděli, jestli chtějí diváka rozesmát, dojmout, nebo šokovat. Přesto se o Buldokovi z Poděbrad ještě mluvit bude. Už jen proto, že v záplavě zaměnitelných českých seriálů alespoň zkusil být svůj. Jen možná doplatil na to, že být „jiný“ ještě neznamená být vyvážený. A že jedna příliš výrazná hlavní role někdy dokáže potopit i projekt, který měl našlápnuto mnohem výš.
Zdroje: autorský článek
