Článek
Na první pohled je to jeden z těch filmů, u nichž vysoké náklady dávají smysl. Císařský dvůr, desítky kostýmů, rozsáhlé dekorace, množství rekvizit a především Golem, který měl působit jako skutečná oživlá bytost. Výprava proto rozhodně nebyla skromná.
Původní rozpočet se pohyboval kolem 27 milionů korun, což byla na počátku 50. let mimořádná suma. Jenže tím výdaje neskončily. Po změně režiséra se část filmu znovu natáčela a podle filmového historika Pavla Taussiga se celkové náklady vyšplhaly až k 37 milionům korun. Tím komplikac eneskončily. Na scénáři se podíleli Jan Werich, Jiří Brdečka, Martin Frič a Jiří Krejčík, zatímco režie nakonec připadla Martinu Fričovi.
Golem prochází zdí. A spolu s ním i člen štábu
Je tedy vlastně trochu legrační, že při výrobě za desítky milionů korun nakonec zůstaly v obraze chyby, které by dnes střihač nebo skriptka pravděpodobně opravili během několika minut. Jedna z nejznámějších chyb se objevuje během scény, kdy se Golem probourává zdí. V dramatickém okamžiku má obrovská hliněná postava působit jako nezastavitelná síla. Jenže pokud divák nesleduje pouze Golema, ale podívá se také k okraji obrazu, může si všimnout člověka, který z místa rychle mizí s trámkem.
Jeho přítomnost v záběru je přinejmenším podezřelá. Vysvětlení je přitom poměrně jednoduché: při filmovém triku bylo potřeba zeď fyzicky narušit a právě tento muž mohl pomáhat s přípravou průrazu. Dnes už je to spíš sympatická připomínka toho, jak se filmové triky vyráběly před desítkami let. Digitální efekty tehdy pochopitelně neexistovaly a spousta věcí se musela řešit přímo před kamerou.
Jan Werich se během natáčení filmu zranil
Hebrejský nápis má jeden zásadní problém
Ještě nápadnější je chyba spojená s Golemovým šémem. Když Jeroným Alessandro Scotta, kterého hraje František Černý, čte nápis spojený s oživením Golema, směr čtení neodpovídá hebrejštině. Hebrejština se píše a čte zprava doleva, zatímco ve filmu je nápis interpretován opačným směrem. U filmu, který si tolik zakládá na alchymii, židovské legendě a tajemné atmosféře staré Prahy, je to docela zajímavý detail. Nejde přitom o nějaký problém s filmovým trikem. Stačilo správně nastudovat směr písma.
Další případ se týká dialogu astronomů Tychona de Braheho a Mikuláše Koperníka. Film naznačuje představu, že se Tycho de Brahe mohl vyjadřovat ke Koperníkovým názorům na uspořádání vesmíru jako ke stanovisku svého kolegy. Jenže chronologie je neúprosná. Koperník zemřel v roce 1543, zatímco Tycho de Brahe se narodil až v roce 1546. Nemohli se tedy osobně setkat. Byť de Brahe teoreticky mohl komentovat některé závěry Koperníka.
Ještě zajímavější je další astronomický detail. Ve filmu se objevují narážky na poznatky, které neodpovídají možnostem tehdejší doby. Jde například o zmínku o Saturnu, který v daném kontextu představuje další chronologický problém. Pak tu máme dalekohled. Tycho de Brahe ho ve filmu nemohl používat, protože dalekohled vznikl až po jeho smrti. Tohle už není otázka toho, jestli někdo při natáčení přehlédl kus moderního vybavení.
Praha, která v době Rudolfa II. neexistovala
Jedna z nejhezčích a současně nejabsurdnějších chyb přichází až na konci. Kamera ukáže panorama Prahy. Jenže divák může zahlédnout chrám svatého Mikuláše na Malé Straně a Národní divadlo. Obě stavby jsou přitom pro období Rudolfa II. problém. Národní divadlo bylo otevřeno až v roce 1881 a chrám svatého Mikuláše na Malé Straně byl přestaven v 18. století. V Rudolfově Praze měl tedy jinou podobu. Na záběru je navíc možné zahlédnout i moderní technické prvky včetně antény.
Další věc se skrývá také v závěru filmu. Kamera je umístěna poměrně vysoko a na stěně lze zahlédnout stín jeřábu, kamery a kameramana. V roce 1951 samozřejmě nebylo nic zvláštního na tom, že kameru drželo nebo neslo celé zařízení, které muselo stát přímo v prostoru natáčení. Problém je pouze v tom, že se jeho stín dostal do výsledného obrazu.
Matěj vyleze z vody a je suchý
Další chyba je mnohem méně nápadná, ale při pozorném sledování pobaví. Matěj se po útěku z hladomorny dostává do kanalizace a následně se pohybuje ve vodě. Dokonce na něj při výstupu přijde ještě další voda. Když se ale dostane ven, jeho oblečení působí překvapivě suchým dojmem.
Pro běžného diváka jde o detail, který během rychle se rozvíjejícího děje snadno unikne. Pro filmového šťourala je to ale přesně ten typ chyby, který stojí za pozornost. Je ostatně otázka, jestli tehdejší tvůrci vůbec považovali za nutné řešit takovou drobnost. Dnes jsme zvyklí na kontinuitu záběrů mnohem víc a podobné věci dokážeme zastavit po jednotlivých snímcích.
A kam zmizely střepy?
Další zajímavý detail se týká scény, v níž Rudolf hovoří se svým obrazem v zrcadle. V jednu chvíli dojde k rozbití zrcadla, jenže při následných záběrech není úplně jednoduché vysvětlit, kam se všechny střepy poděly. Je to typická kontinuitní chyba. Nejde o problém s historií ani s logikou celého příběhu. Prostě se mezi jednotlivými záběry změní stav rekvizity.
Jedna z méně známých připomínek se týká postavy maršála Bernarda Russworma. Historické prameny znají tohoto vojevůdce jako Hermanna Christopha Russworma, česky Heřmana Kryštofa Russworma. To už je detail pro diváka, který se v rudolfínské době opravdu vyzná. Běžný televizní divák si ho samozřejmě nemá šanci všimnout. Na druhou stranu je to úplně zbytečná chyba.
Jan Werich se při natáčení zranil
Komplikace se neomezily jen na režii a scénář. Při natáčení koupelové scény se Jan Werich vážně poranil. Tvůrci potřebovali natočit situaci, kdy se pekař dostane do císařovy vany. Vymysleli proto scénu, v níž Werich šlápne do velké vázy, která mu zůstane na noze, a při pokusu ji sundat se sesune do vany.
Jenže při zkoušce váza praskla a jeden ze střepů Werichovi pronikl hluboko do nohy. Natáčení se následně na 14 dní přerušilo. I tahle historka dobře ukazuje, jak odlišné bylo filmování v době, kdy se spousta efektů vyráběla přímo před kamerou a bezpečnostní standardy byly někde úplně jinde. Paradoxní je, že film nakonec neměl problém pouze s historickými nepřesnostmi. Potíže měl i s tehdejší politickou mocí.
Přestože snímek obsahoval motivy, které odpovídaly dobové ideologii, jeho výsledná podoba se komunistickému vedení úplně nezamlouvala. Tehdejšímu ministrovi kultury Zdeňku Nejedlému se film nelíbil a Martin Frič následně dostal dvouletý zákaz. Omezení se dotkla také Jana Wericha.
Zdroje: autorský článek s využitím
