Článek
Když měl v květnu 1996 premiéru film Kolja, málokdo tušil, že se z něj stane jeden z nejúspěšnějších českých filmů všech dob. Snímek režiséra Jan Svěrák podle scénáře jeho otce Zdeněk Svěrák dokázal oslovit domácí i zahraniční publikum a o rok později získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Vedle prestižní zlaté sošky obdržel také Zlatý glóbus a šest Českých lvů. Film byl uveden ve čtyřiceti zemích světa a viděly jej miliony diváků.
Hledání malého Kolji
Příběh stárnoucího violoncellisty Františka Louky a malého ruského chlapce Kolji se odehrává na pozadí posledních let komunistického Československa. Přestože jde o film hluboce zakořeněný v českém prostředí, jeho hlavní téma – vznik nečekaného vztahu mezi dvěma lidmi, kteří si zpočátku nerozumějí ani jazykově – se ukázalo jako univerzální a srozumitelné publiku po celém světě.
Zdeněk Svěrák_Andrej Chalimon
Jednou z největších výzev bylo obsazení role malého Kolji. Tvůrci potřebovali dítě, které bude působit naprosto přirozeně a zároveň zvládne nést podstatnou část příběhu. Nakonec byl vybrán Andrej Chalimon, který se k projektu dostal poměrně krátce před začátkem natáčení. „Všechny vzpomínky jsou živé. Hrály v tom roli jiná země, jiný jazyk a všechno, co se jsem tehdy zažíval poprvé. Nejnezapomenutelnějším zážitkem přirozeně zůstává scéna v koupelně,“ vzpomínal herec.
Improvizace jako cesta k autenticitě
Právě jeho spontánnost se stala jedním z důvodů, proč film působí tak autenticky. Andrej Chalimon téměř neuměl česky a řada scén proto vznikala improvizovaně. Zdeněk Svěrák s ním během natáčení komunikoval směsí češtiny a ruštiny. To, co mohlo být komplikací, se nakonec proměnilo v jednu z největších předností filmu. Vztah mezi Loukou a Koljou totiž nepůsobí jako herecká konstrukce, ale jako skutečné sbližování dvou lidí, kteří si zpočátku nerozumějí ani slovem.
Natáčení s malými dětmi bývá složité samo o sobě. V případě Andreje Chalimona byla situace ještě náročnější kvůli jazykové bariéře. Tvůrci proto často opouštěli přesně napsaný scénář a nechávali prostor přirozeným reakcím. Právě bezprostřednost dětského představitele dodala filmu mimořádnou věrohodnost. Mnoho momentů, které diváci považují za dokonale zahrané, vznikalo ve skutečnosti velmi spontánně. Kamera Vladimíra Smutného dokázala tyto okamžiky zachytit tak citlivě, že se staly jednou z nejsilnějších součástí filmu.
Co dnes dělá Andrej Chalimon?
Andrej Chalimon, představitel malého Kolji, se filmovou hvězdou nestal. Po natáčení ještě nějakou dobu žil s maminkou v České republice, chodil zde do školy a objevil se v několika reklamách. Později se však vrátil do Ruska. Ačkoliv se snažil pokračovat v herecké kariéře a objevil se v několika ruských seriálech a menších filmových projektech, na úspěch Kolji už nikdy nenavázal. Po střední škole se chtěl věnovat divadelní produkci, ale nakonec vystudoval veřejnou správu.
V průběhu let vystřídal několik zaměstnání. Pracoval například v obchodě s elektronikou, v personalistice i ve správě městské infrastruktury v Moskvě. „Nyní dělám do švýcarských hodinek. Vždy mě natáčení zajímalo. Ale když mi před 17 lety přestaly chodit nabídky, i když jich ještě pár bylo, musel jsem přemýšlet, co dál,“ říkal před časem. Každopádně se zdá, že se mu daří poměrně dobře.
Svěrák ho nepoznal
Z malého blonďatého chlapce, kterého si pamatují miliony diváků, vyrostl dospělý muž, kterého by většina lidí na první pohled vůbec nepoznala. Sám Chalimon v rozhovorech přiznal, že když se po dvaadvaceti letech setkal s Janem Svěrákem, ten ho nejprve nepoznal. „Docela se divil, jak jsem vyrostl!“ smál se.
Přesto na natáčení vzpomíná rád, samozřejmě i na Zdeňka Svěráka. „Vypadal jako můj dědeček, jsou skoro stejně staří, a Zdeněk měl tehdy vnuka stejně starého jako já. Myslím, že proto jsme se hned stali přáteli. Pamatuji si, že na place byla přátelská atmosféra.“ Pro někoho může být kažopádně překvapivé, že zatímco film Kolja získal Oscara a stal se součástí české filmové historie, jeho dětský představitel žije už mnoho let poměrně obyčejný život mimo záři reflektorů.
Praha jako živá kulisa
Zajímavé je i to, že film, který se zapsal do historie, se natáčel především v Praze. Žádné nákladné „výpravy“ za lokacemi do zahraničí se nekonaly. Diváci mohou poznat například Malou Stranu, Lázeňskou ulici, restauraci U Schnellů, Strašnický hřbitov nebo ruzyňské letiště. Natáčení probíhalo od srpna do října roku 1995.
Svěrákovi chtěli zachytit atmosféru Československa konce osmdesátých let co nejvěrněji. Velká pozornost byla věnována dobovým rekvizitám, automobilům, oblečení i podobě ulic. Přestože film vznikal několik let po sametové revoluci, divák má pocit, že se skutečně ocitl v roce 1988. Právě tato pečlivost pomohla vytvořit prostředí, které nepůsobí jako kulisa, ale jako živý svět, v němž se příběh odehrává.
Natáčení v období velkých očekávání
V polovině devadesátých let česká kinematografie hledala nový směr. Po pádu komunismu vznikala řada filmů, ale jen málokterý dokázal oslovit široké publikum doma i v zahraničí. Kolja měl poměrně vysoký rozpočet kolem 28 milionů korun, což byly na tehdejší poměry značné peníze. Tvůrci však od začátku věřili, že příběh má potenciál oslovit široké publikum. Ukázalo se, že měli pravdu. Film se stal obrovským hitem českých kin. V České republice jej vidělo více než 1,3 milionu diváků a tržby přesáhly 44 milionů korun.
Po domácím úspěchu začala cesta filmu po světových festivalech. Už v roce 1996 získal hlavní cenu a cenu za scénář na filmovém festivalu v Tokiu. Další ocenění následovala v Benátkách, Madridu a na řadě dalších přehlídek. Vrchol přišel v březnu 1997, kdy film získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Stal se tak prvním ryze českým filmem, který po vzniku samostatné České republiky tuto cenu získal. Vedle Oscara obdržel také Zlatý glóbus.
Úspěch otevřel českému filmu dveře do světa. V zahraničí byl snímek promítán ve čtyřiceti zemích a podle dostupných údajů jej viděly přibližně tři miliony diváků. Mnoho filmů zestárne společně s dobou svého vzniku. Kolja je výjimkou. Jeho síla nespočívá pouze v historickém pozadí komunistického Československa, ale především v lidském příběhu.
Zdroje:
