Článek
Jedna z hlavních dějových linek filmu stojí na tom, že Rafe McCawley odjede do Británie a létá v rámci Eagle Squadron. Hned tady ale začíná historický problém. Američtí dobrovolníci skutečně létali za Británii, jenže nešlo o americké vojáky, kteří by byli jednoduše vysláni do RAF. Dobrovolníci museli opustit americké ozbrojené síly a do Británie se dostávali přes Kanadu. Navíc v době, kdy se děj filmu odehrává, ještě Eagle Squadron v podobě, jakou film naznačuje, neexistovala. Filmový Rafe si tak může dovolit něco, co by skutečný americký voják v dané situaci rozhodně nemohl udělat.
Spitfire má označení jiné jednotky
Pozornosti milovníků letectví neunikne ani Spitfire, ve kterém rafe létá. Na stroji se objevuje kód RF, který patřil polské 303. stíhací peruti. Rafe přitom ve filmu létá jako Američan v britském prostředí. Historicky správné označení Eagle Squadron bylo jiné. Je to přesně ten typ detailu, který běžný divák neřeší, ale pro znalce dobového letectví je okamžitě viditelný.
Ještě větší problém představují americké stíhačky Curtiss P-40. Ve filmu sice skutečně vidíme P-40, jenže jde o pozdější varianty, než jaké byly na Havaji při útoku 7. prosince 1941. Filmové stroje odpovídají především verzím P-40K, M nebo N, zatímco při útoku byly používány P-40B a P-40C. Rozdíl je patrný například na rozmístění kulometů. Takže letadla vypadají správně na první pohled, ovšem při bližším pohledu jsou zkrátka z jiné doby.
Filmaři si pomohli také u samotných B-25. Některé bombardéry ve filmu mají boční kulomety v krytech, které odpovídají pozdějším úpravám. Stroje B-25 používané při Doolittleově náletu však tyto pozdější úpravy neměly. Pro akční scénu to samozřejmě vypadá lépe. Pro rok 1942 už méně.
Doolittleův nálet neproběhl tak, jak ho film ukazuje
Tady už nejde o detail uniformy nebo označení letadla. Film výrazně mění samotný průběh slavného náletu na Japonsko. Ve filmu se bombardéry po startu z letadlové lodi pohybují téměř jako jedna formace a následně společně míří na Tokio. Ve skutečnosti 16 bombardérů startovalo postupně a pokračovalo každý vlastní cestou. Celý proces vypuštění letadel trval zhruba hodinu. Navíc nálet nezasáhl pouze Tokio, nálety mířily byly také v Nagoji, Ósace a Kóbe.
Ještě zásadnější je samotná přítomnost hlavních hrdinů. Rafe a Danny jsou ve filmu zařazeni mezi Doolittleovy muže. Ve skutečnosti byli členové náletu vybráni z tehdy existující skupiny B-25 a jejich posádky spolu dlouhodobě trénovaly. Dvojice fiktivních stíhacích pilotů tak jednoduše do skutečné mise nepatří. Nešlo o drobnou nepřesnost, ale o přepsání skutečných účastníků mise.
Mimochodem, ve skutečnosti byly následky náletu mnohem složitější, než jak je film prezentuje. Filmové bombardéry se dostávají pod intenzivní palbu a jednotlivé stroje jsou dramaticky poškozovány. Historické záznamy ale ukazují, že samotný nálet proběhl s výrazně menšími ztrátami během útoku. Japonská protivzdušná obrana nezpůsobila bombardérům takové škody, jaké ukazuje film. Skutečné drama přišlo až později, při návratu posádek a jejich nouzových přistáních v Číně.
Admirál Kimmel není tam, kde ho film ukazuje
Ani samotný začátek útoku není přesný. Film například ukazuje admirála Husbanda Kimmela na golfovém hřišti, odkud se dozvídá o útoku. Námořnictvo při práci na filmu přímo upozorňovalo, že Kimmel na golfu v okamžiku začátku útoku nebyl. Je to drobnost ve srovnání s ostatními změnami, ale ukazuje, jak moc film upravoval skutečný průběh rána 7. prosince.
Ve filmu působí některé útoky na nemocniční zařízení jako záměrné bombardování. Historické prameny ale takový obraz nepotvrzují. Japonské letouny nemocnici jako cílený objekt útoku nevybraly. Jedna ze scén tak vytváří mnohem jednoznačnější obraz japonského útoku, než odpovídá historickým záznamům.
Nepřesnosti se týkají také zdravotních sester. V jedné scéně procházejí kolem rakví obětí v civilně působícím oblečení. Jenže vojenské zdravotní sestry byly příslušnicemi námořnictva a mimo soukromí svých pokojů měly nosit uniformu. Filmová verze je pochopitelně mnohem módnější.
A pak je tu moderní technika
Ve filmu se mihnou také věci, které v roce 1941 jednoduše nemohly existovat. Jedním z nejviditelnějších příkladů jsou letouny E-2 Hawkeye v pozadí některých scén. Ty se objevily až o několik desetiletí později. Podobně film využívá také pozdější typy vojenských vozidel, například Jeep M38, který pochází až z období korejské války.
Ve scéně s luxusním parníkem Queen Mary si lze všimnout dalšího historického přešlapu. Film ji ukazuje v jejím známém červeno-bílo-černém zbarvení. Jenže během druhé světové války byla loď používána jako transportní plavidlo a byla natřena válečnou šedou. Takže i loď, která ve filmu působí naprosto věrohodně, má ve skutečnosti špatný „kostým“.
Podobně je to s japonskými Mitsubishi A6M Zero. Ve filmu jsou jejich povrchové úpravy výrazně zelené. Stroje používané v době útoku na Pearl Harbor však měly převážně šedé zbarvení, zelená kamufláž se u těchto letadel ve větší míře objevila až později. Další detail, který při prvním sledování prakticky zmizí, ale při porovnání s dobovými fotografiemi už ne. Je toho zkrátka až příliš na film, který se tváří jako historický.
Zdroje: autorský článek s využitím
