Článek
Když Jiří Menzel v roce 1980 natáčel Postřižiny, jen málokdo tušil, že vzniká jeden z nejoblíbenějších českých filmů vůbec. Adaptace stejnojmenné novely Bohumila Hrabala měla premiéru o rok později a dodnes patří k vrcholům české kinematografie. Příběh se odehrává v prostředí malého pivovaru, kde se střetává pořádkumilovný správce Francin s temperamentní manželkou Maryškou. Do jejich poklidného života vstoupí svérázný strýc Pepin, muž, který dokáže proměnit každou situaci v dobrodružství.
Role, které si dnes neumíme představit jinak
Do hlavních rolí Menzel obsadil Magdu Vášáryovou, Jiřího Schmitzera a Jaromíra Hanzlíka. Dnes působí toto obsazení samozřejmě, cesta k němu ale nebyla úplně přímočará. Postava strýce Pepina byla dlouho spojována se jménem Vladimíra Menšíka, který měl pro podobné role mimořádný talent. Ostatně, sám Hanzlík ho režisérovi nabízel. „Když mi Jiří roli nabídl, tak jsem mu říkal, proč ji nedá někomu staršímu, zkušenějšímu, třeba panu Menšíkovi,“ přiznal. Mimochodem, málokdo dnes ví, že ve hře byl nějakou dobu i Václav Neckář.
Zajímavé je i obsazení vedlejších rolí. Miroslav Donutil byl tehdy teprve na začátku filmové kariéry a Postřižiny představovaly jeho třetí film. „Bylo to úžasné. Měl jsem možnost najednou stát vedle pana Hrušínského a dokonce s ním chytat ryby. Čtyři hodiny nejkrásnějšího mlčení, jaké jsem kdy zažil,“ vzpomíná dodnes na roli kočího Martina.
Nádvoří pivovaru v Dalešicích
Maryška měla ve skutečnosti krátké vlasy
Filmová Maryška je dodnes symbolem ženského půvabu. Málokdo ale ví, že Magda Vášáryová v době natáčení nosila krátký účes. Filmaři proto museli použít několik různých paruk, aby vytvořili ikonickou podobu hrdinky s dlouhými vlasy. Natáčení navíc provázela ještě jedna osobní událost. Herečka během práce na filmu zjistila, že čeká dítě. Přesto zvládla celé natáčení bez omezení a na place byla podle kolegů plná energie. O několik let později se přitom vydala úplně jiným směrem než většina hereckých hvězd své generace – stala se diplomatkou.
Jedna z nejpodivnějších scén ukazuje Maryšku při „léčbě“ doktora Gruntoráda pomocí zvláštního elektrického přístroje. Nešlo však o fantazii rekvizitářů. Přístroj skutečně existoval a byl známý pod názvem Violet Ray. Na začátku 20. století se používal v různých formách elektroterapie a byl populární zejména ve Spojených státech. Dnes působí poněkud kuriózně, ale práce s vysokofrekvenčním proudem našla své místo i v moderní fyzioterapii a kosmetice.
Pivovar se díky filmu znovu nadechl
Ačkoli se děj odehrává v nymburském pivovaru, většina exteriérů vznikla v pivovaru v Dalešicích na Třebíčsku. Právě ten se po skončení natáčení dostal do složité situace a postupně chátral. Popularita filmu ale způsobila nečekaný obrat. Objekt nakonec koupili podnikatelé, kteří měli Postřižiny rádi a rozhodli se pivovar zachránit. Areál prošel obnovou a po letech se do něj vrátila výroba piva. „Nemůžu si vzpomenout, jestli někdy nějaký film dostal větší uznání, než je znovuzrozený pivovar,“ usmíval se později Menzel. Dnes patří dalešický pivovar mezi oblíbené turistické cíle a mnoho návštěvníků sem míří právě kvůli Postřižinám.
Pamatujete si prase určené k zabíjačce? Ve filmu se jmenuje Ludvíček, což podle dlouho tradované historky nebyla náhoda. Režisér tím měl nenápadně narážet na tehdejšího ředitele Barrandova Ludvíka Tomana, s nímž údajně neměl právě ideální vztahy. Podobných drobných vtípků a narážek je ve filmu víc. Menzel je ale nikdy nezdůrazňoval. Nechal je schované v pozadí a spoléhal na pozorného diváka.
Komín dalešického pivovaru, na kterém se odehrávala slavná scéna, se stal útočištěm čápů
Film vypráví víc než jen příběh o vlasech
Název Postřižiny odkazuje ke starému obřadu stříhání vlasů, jenž symbolizoval životní proměnu. Ve filmu tento motiv představuje slavná scéna, kdy si Maryška nechá ostříhat své dlouhé vlasy. Nejde však jen o změnu účesu. Hrabal i Menzel v tomto okamžiku zachytili střet starého světa s novou dobou. Tradiční řád ustupuje modernizaci, technickému pokroku a větší svobodě. Přesto film nepůsobí nostalgicky ani moralistně. Naopak oslavuje radost ze života, obyčejné lidské slabosti a schopnost nacházet krásu v každodennosti.
Snad právě proto Postřižiny fungují i dnes. Nejen jako nostalgická vzpomínka na první republiku, ale především jako film o lidech, kteří si navzdory všem pravidlům dokázali užívat život po svém.
Zdroje: autorský článek s využitím
