Článek
Když Jan Hřebejk (56) a Petr Jarchovský (59) po úspěchu Pelíšků připravovali Pupendo, nechtěli natočit další nostalgickou vzpomínku na minulost. Výsledkem byl film, který sice vypráví o Československu první poloviny osmdesátých let, ale především o lidech, kteří se snaží přežít v systému plném kompromisů. Hořká komedie o sochaři Bedřichu Márovi se postupně zařadila mezi nejvýraznější české filmy nového tisíciletí. A stejně zajímavé jako samotný příběh jsou i okolnosti jeho vzniku.
Dušek skončil bez hlasu
Natáčení některých scén bylo náročnější, než na plátně vypadá. Své by o tom mohl vyprávět Jaroslav Dušek, který ztvárnil ředitele školy Mílu Břečku. Během natáčení bazénové scény strávil ve vodě mnohem více času, než se původně plánovalo. Přestože voda nebyla studená, několik hodin opakovaných záběrů udělalo své. Ke konci dne byl herec natolik prochladlý, že téměř nemohl mluvit. Štáb proto musel práci přerušit a pokračovat až následující den. „Režisér chtěl, abych vypadal jako někdo, kdo je v té vodě opravdu dlouho. Takže než se vůbec začalo natáčet, já jsem byl už od rána na place v bazénu a plaval jsem ve vodě,“ usmíval se Dušek.
pavel Liška v době, kdy randil s Tatianou Dykovou, tehdy ještě Vilhelmovou
Liška se k roli prolhal
Dnes je těžké představit si Pupendo bez Pavla Lišky a jeho Vládi Ptáčníka. Přitom právě tato role vznikla dost netradičním způsobem. Na konkurzu dostal Liška od režiséra jednoduchý pokyn: „Lži.“ Herec se úkolu chopil po svém a začal chrlit jednu absurdní historku za druhou. „Začalo to na castingu, kde jsem Pavlovi řekl, ať lže, ale pořádně. Vymyslel si, že na vojně měl likvidovat Bin Ládina,“ vzpomínal Hřebejk.
Toho natolik pobavil, že o obsazení bylo prakticky rozhodnuto. Právě schopnost spontánně si vymýšlet nesmysly se pak stala jedním z hlavních poznávacích znaků filmové postavy. „Plácal jsem, co mě zrovna napadlo. Neměl jsem to vůbec nijak připravené. Chtěl jsem to mít co nerychleji za sebou,“ potvrdil Liška.
Když scénář nestačil, nastoupila improvizace
Pupendo patří k filmům, které stojí na výborně napsaném scénáři. Přesto řada nezapomenutelných momentů vznikla až během natáčení. Bolek Polívka i Pavel Liška dostávali v některých scénách velký prostor pro vlastní nápady. Ve scénáři se objevovaly poznámky typu „improvizace Polívka a Liška“ a několik základních bodů. Zbytek vznikal přímo před kamerou. Podobně fungovala i Eva Holubová. Herci často přinášeli vlastní hlášky, upravovali dialogy a doplňovali situace tak, aby působily co nejpřirozeněji. Právě díky tomu film ani po letech nepůsobí strojeně.
Natáčení probíhalo v roce 2002, kdy Českou republiku zasáhly ničivé povodně. Některé lokace, které měli filmaři vyhlédnuté, se najednou ocitly pod vodou. Štáb musel přepracovat harmonogram, přesouvat techniku a hledat náhradní místa. Pro produkci šlo o nepříjemnou komplikaci, ale natáčení se nakonec podařilo dokončit bez zásadního zpoždění. Dnes je zajímavé, že některé části Prahy zachycené ve filmu vypadají úplně jinak než dnes. Pupendo tak mimoděk funguje i jako dokument své doby.
Neslyšící herec dodal filmu autenticitu
Výraznou postavou filmu je Matěj Mára, syn hlavního hrdiny. Ztvárnil ho Lukáš Baborský, který je od narození neslyšící i ve skutečném životě. K filmu se přitom dostal víceméně náhodou. Původně měl na konkurz dorazit jiný chlapec, ten ale onemocněl. Nakonec přišel Baborský a tvůrce přesvědčil natolik, že roli získal. Ostatní herci se kvůli společným scénám učili základní znaky a způsoby komunikace.
Pupendo je obecně plné detailů, které divák často zachytí až při opakovaném sledování. V jedné scéně se například objeví reliéf Jaroslava Seiferta. Dnes jde o běžné jméno české literatury, v době, kdy se film odehrává, však režimu příliš nevoněl. Přestože získal Nobelovu cenu, jeho tvorba byla dlouhodobě vytlačována z oficiálního kulturního prostoru. Podobných odkazů je ve filmu více. Tvůrci je ale dávkují nenápadně a bez prvoplánového vysvětlování, což je jeden z důvodů, proč snímek funguje i po letech.
Vznik slavného „pupenda“
Pozorní diváci si mohou všimnout také domu, ve kterém bydlí Márova rodina. Objekt je v několika záběrech podepřen provizorním lešením z neopracovaných kmenů. Mnozí si mysleli, že jde o rekvizitu vytvořenou pro potřeby filmu. Ve skutečnosti podobná improvizovaná řešení nebyla v osmdesátých letech ničím výjimečným. Tvůrci tak nemuseli nic složitě vyrábět – realita tehdejší doby pracovala za ně.
Název filmu odkazuje na dětskou „disciplínu“, při které se mince přitiskne na břicho tak silně, až zanechá otisk. Filmaři samozřejmě nechtěli, aby herci odcházeli z placu s modřinami. Proto použili jednoduchý trik. Minci upravili tak, že její vystouplé části natřeli červenou barvou. Kamera pak vytvořila dojem výrazného obtisku, aniž by bylo nutné použít větší sílu. Jde o nenápadný detail, který ale dobře ukazuje, jak často si filmaři pomáhají jednoduchými triky místo složitých efektů.
Možná právě proto Pupendo funguje i po více než dvaceti letech. Nejsou to jen slavné hlášky nebo přesně zachycená atmosféra normalizace. Film stojí především na výrazných postavách, výborném obsazení a přirozených situacích, které vznikaly nejen podle scénáře, ale často i díky spontánním nápadům samotných herců.
Zdroje: autorský článek s využitím
