Článek
Jedna z nejzajímavějších chyb se skrývá v nenápadném dialogu. Když se Jack snaží Rose přesvědčit, aby neskočila z lodi, vypráví jí o svém dětství v Chippewa Falls. Zmíní také rybaření pod ledem na jezeře Wissota. Jenže tady má problém. Lake Wissota je umělá vodní nádrž, která vznikla až po vybudování přehrady na řece Chippewa. Byla napuštěna až v letech 1917/1918, tedy několik let po potopení Titaniku. Jack tak ve filmu vzpomíná na místo, které v době jeho údajného dětství ještě neexistovalo.
Rose mluví o Freudovi příliš brzy
Další anachronismus se objeví při rozhovoru Rose s J. Brucem Ismayem. Rose se odvolává na Sigmunda Freuda a jeho myšlenky týkající se mužské posedlosti velikostí. Pro scénu jde o vtipnou narážku na Ismayovu snahu postavit co největší loď.
Jenže v roce 1912 tato konkrétní Freudova teorie ještě nebyla publikována v podobě, na kterou film odkazuje. Práce Beyond the Pleasure Principle vyšla až v roce 1920. Takže Rose sice pronese jednu z nejvtipnějších poznámek filmu, zároveň ale mluví o budoucí Freudově práci, jako by ji už znala.
Kathy Batesová ve filmu hraje Margaret Brownovou, které se říká Molly Brown. To je ale další případ, kdy film používá označení, které se historicky ujalo až později. Margaret Brownová během svého života nebyla běžně známá jako „Molly“ a označení „The Unsinkable Molly Brown“ se prosadilo až po její smrti. Je to drobnost, která děj nijak nenarušuje. Pokud ale film sledujete jako rekonstrukci roku 1912, jde o další zbytečný anachronismus.
„Velké schodiště“ bylo na palubě Titanicu vstupem do první třídy
Zázračná hasičská sekera
Teď už jsme u klasické filmové chyby. Rose se snaží dostat k hasičské sekeře a rozbije skleněnou výplň skříňky, následně sklo z rámu odstraní. V dalším záběru však vypadá skříňka, jako by v ní bylo velké množství skla zase zpátky. Je to přesně ten typ detailu, který při prvním sledování téměř nikdo neřeší. Při opakovaném přehrání ale začne být nápadný.
Jack přichází do Southamptonu s batohem, který působí jako obyčejná součást jeho chudého cestovatelského vybavení. Problém je v jeho původu. Jde totiž o švédský vojenský batoh vzoru 1939. Ten pochopitelně nemohl používat člověk cestující na Titanic v roce 1912. Tento detail je navíc mnohem zákeřnější než třeba viditelný člen štábu. Batoh totiž vypadá natolik nenápadně, že si jeho anachroničnosti většina diváků vůbec nevšimne.
Podobně nenápadná chyba se objeví při ikonické scéně, kdy Jack kreslí Rose. Ve filmu používá kreslicí materiál, který odpovídá modernímu lisovanému černému uhlu se čtvercovými hranami a čísly vyraženými na boku. Pro rok 1912 ale tento konkrétní výrobek nesedí. Dobový kreslíř by používal například přírodní, kulatý kreslicí uhel vyráběný ze zuhelnatělých větviček. Divák, který kreslířské potřeby nezná, si toho samozřejmě prakticky nemá šanci všimnout.
Rose má pokaždé jiné znaménko na tváři
Jedna z drobností, které jsou vidět jen při opravdu pečlivém sledování, se týká Roseina znaménka krásy. Při jejím prvním představení na přístavišti je znaménko na opačné straně obličeje než v dalších scénách. Jde o klasickou chybu kontinuity. Herečka je samozřejmě stejná, ale některé záběry byly pravděpodobně stranově převrácené nebo natočené z jiné strany.
Další kontinuitní chyba přichází během scény, kdy Jack přesvědčuje Rose, aby neskočila z lodi. V jednotlivých střizích se mění poloha jeho límce a množství viditelného bílého trička pod košilí. Nic zásadního. Ale přesně takové drobnosti odhalují, že jednotlivé záběry nebyly natočeny ve stejné kontinuitě, jakou nakonec divák vidí na plátně.
Strausovi neleží ve své kajutě
Jedna z nejcitlivějších historických nepřesností se týká manželů Isidora a Idy Strausových. Film ukazuje starší pár ležící v posteli, zatímco do kajuty proniká voda. Scéna je velmi působivá a patří k nejdojemnějším okamžikům závěru filmu. Historické svědectví je ale jiné. Strausovi skutečně odmítli opustit Titanic, ovšem naposledy byli spatřeni na palubě v lehátkách, nikoli v posteli své kajuty. Isidorovo tělo bylo později nalezeno, tělo Idy nikoli.
Předpokládá se, že velká část dřeva a dalších trosek nalezených po potopení pochází ze zadního schodiště
Další chyba se skrývá v hudbě. Ve filmu během bohoslužby zazní hymnus „Nearer, My God, to Thee“, respektive jeho varianta, kterou film používá ve scéně na lodi. Problémem je konkrétní text některých veršů. Některé použité verše byly napsány až v roce 1937, takže v roce 1912 nemohly být součástí zpívané verze.
Dalším nesmyslem je, že při prohledávání lodi používají členové posádky velmi silné bílé svítilny. Jejich světlo ale neodpovídá technice dostupné v roce 1912. Filmové svítilny používají světelný zdroj, který vytváří výrazně bílé světlo, zatímco tehdejší ruční elektrické svítilny měly jiný charakter světla. Tady tedy jde opět o praktickou filmovou licenci. Tvůrci potřebovali, aby divák v temných prostorách viděl, co se děje. Logické, ovšem s historií to nemá nic společného.
Šaty Rose projdou kotelnou bez jediné šmouhy
Když Jack a Rose prchají před Lovejoyem, dostanou se přes část strojního prostoru. Rose má na sobě světlé šaty. Jenže v prostředí, kde se pracovalo s uhlím, by bylo velmi obtížné projít takovým prostorem bez jakéhokoli znečištění, přesto její šaty a boty zůstávají prakticky čisté.
Titanic má i chyby, při nichž divák na okamžik neuvidí rok 1912, ale rok 1997. Například při jednom záběru přes skleněné dveře lze zahlédnout kameramana, světlo a další filmové vybavení. U původní verze filmu byl tento problém podle záznamu později odstraněn na Blu-ray. Podobných odhalení filmové techniky existuje více – například viditelné části tanku nebo další zařízení použité při natáčení.
Ještě jedna technická věc, a to zobrazení lodních šroubů. V některých podvodních záběrech zobrazeny jako hladké, jako kdyby byly svařované. Skutečné šrouby Titaniku však měly konstrukci s viditelnými spojovacími prvky a byly sestaveny pomocí šroubů a matic. Taková technologie je samozřejmě pro běžného diváka téměř nepostřehnutelná. Pro milovníky Titaniku jde ale o poměrně zásadní detail.
Zdroje: autorský článek s využitím
