Článek
Když se dnes podíváme na fotky z 60., 70. nebo 80. let, jedním z nejvýraznějších prvků šatníku mladých lidí v Československu byly džíny. Ne proto, že by byly levné a všudypřítomné, bylo to právě naopak. Pro většinu tehdejších teenagerů to bylo něco jako malý módní triumf, značka osobní svobody a, pokud si to dovolím říct bez patosu, i tichý protest proti všudypřítomnému šedivému uniformnímu stylu.
Proč byly džíny tak výjimečné?
Nešlo tedy ani zdaleka jen o pohodlné kalhoty. Džíny, zejména ty originální západní značky, se staly symbolem svobody a neformální identity. V některých kruzích byly téměř uniformou mladé generace, která je nosila s hrdostí, a dokonce je spojovali i s tehdejší opozicí vůči režimu.
V kapitalistickém světě byly rifle běžnou součástí šatníku. Nosily je hippies na Woodstocku, studenti i pracující. U nás to byla jiná liga. „Rifle“ se prodávaly spíš jako luxusní nebo exotické zboží. Dostaly se k nám hlavně přes Tuzex, síť obchodů, kde se neplatilo korunami, ale „bony“, tedy poukázkami, které se daly koupit za cizí měnu. Tomu odpovídala i cena, která pro většinu mladých znamenala kompromis mezi touhou a realitou.
Obchodní dům Bílá Labuť byl místem, kde se dalo sehnat „alespoň něco“
Džíny se tak brzy staly symbolem něčeho víc než jen oblečení. Byly spojeny s ideálem Západu, individuality a kulturní inspirace, která sem pronikala jen zřídka. V 80. letech byly džíny v Československu maximálně stylové. A kdo neměl hluboko do kapsy, nebo byl ochoten nějakou dobu šetřit, mohl si je díky Tuzexu celkem v pohodě dopřát.
Tesil, kapitola sama pro sebe
Na druhém pólu byl těsil. Umělé vlákno vyvíjené doma v Československu. Výhoda? Nežehlil se, byl levný a dobře se prodával. Pro soudruhy dostatečná známka „kvality“. Nevýhody? Po čase tvořil žmolky a neměl tu příjemnou strukturu jako bavlněná džínovina. Zkrátka nic moc. Ve společenském kódu se název „tesilky“ brzy proměnil v něco jako módní příšernost, ve výraz, kterým se neformálně označovalo něco nudného nebo bez šťávy.
Výroba umělých vláken, jako byl tesil (polyesterové vlákno vyráběné v podniku Silon), byla silně podporovaná doma. Z pohledu logiky tehdejšího režimu často více než dovoz bavlny a vlny, které byly kvůli devizovým omezením obtížněji dostupné. To vedlo textilní průmysl zaměřit se na syntetické materiály ve velkém, což mělo vliv i na to, jakou módu lidé nosili.
Co dalšího se nosilo?
Móda socialismu nebyla jen o dvou materiálech. Kolem 60. let se začaly objevovat prvky západní módy, jako minisukně, kozačky, výrazné doplňky nebo volnější střihy, které doplňovaly formální konfekci. Bylo to období, kdy si lidé chtěli svou individualitu projevit i přes omezenou nabídku.
Džíny byly často symbolem jakési rebélie
V 70. a 80. letech se objevily i další materiály jako dederon nebo krimplen, tedy syntetické látky používané hlavně na šaty, halenky nebo sportovní oblečení. Ty ale neměly takový „cool faktor“ jako džíny, spíš byly součástí každodenního garderóbního minima.
Když něco nebylo k dostání, lidé to udělali sami. Šití, pletení a úpravy oblečení byly běžnou součástí života. Staré kusy se znovu využívaly a zdobily například přidáváním aplikací z jiných látek nebo barvením na netradiční vzory. Tento přístup byl praktický i kreativní a často odrážel snahu vyjádřit vlastní vkus navzdory omezené nabídce. Po roce 1989 se svět módy otevřel dokořán. Nutno říct, že i dnes se člověk nestačí divit tomu, co si někdo dokáže obléknout.
Zdroje: prozeny.cz, pametzen.cz, ctidoma.cz, prague-now.com, textileexchange.com
