Článek
Když se v roce 2009 na obrazovkách objevil seriál Vyprávěj, působil na první pohled nenápadně. Nebyl postavený na velkých zvratech, vraždách, politických intrikách ani skandálech. Vyprávěl příběh jedné obyčejné rodiny a na jejím osudu ukazoval československé dějiny od šedesátých let až po období po sametové revoluci. Jenže právě v té obyčejnosti se skrývala jeho síla a není divu, že ho Česká televize momentálně reprízuje. Má to však i své „ale“.
Lidé nežijí dějiny, lidé žijíé životy
Zatímco většina předchozích filmů a seriálů zobrazovala normalizaci jako období útlaku, zákazů, cenzury a všeobecné beznaděje, Vyprávěj se soustředil na něco úplně jiného. Na běžný život. Na první lásky, rodinné oslavy, dovolené, nákupy, Vánoce, školu, sousedy a každodenní starosti. Tím změnil způsob, jakým mnoho Čechů na toto období vzpomíná.
Ne proto, že by záměrně překrucoval historii. Ale protože ukázal jednoduchou pravdu: lidé nežijí dějiny. Lidé žijí své životy. Historici mohou mluvit o represích, ekonomické stagnaci nebo politické nesvobodě. Jenže většina obyčejných lidí si minulost nepamatuje prostřednictvím politických událostí. Pamatuje si ji prostřednictvím vlastních zážitků.
Roman Vojtek a Hana Vagnerová také patří mezi herce seriálu Vyprávěj
Nepamatují si zasedání Ústředního výboru. Pamatují si první televizi. Nepamatují si stranické sjezdy. Pamatují si pionýrský tábor. Nepamatují si projevy politiků. Pamatují si babiččinu kuchyni. Přesně na tom Vyprávěj postavil svůj úspěch. Seriál neprodával normalizaci. Prodával vzpomínky. To je zásadní rozdíl.
Na chvíli se vrátit do mládí
Když dnes někdo řekne, že za socialismu bylo všechno lepší, velmi často tím nemyslí politický systém. Nemyslí cenzuru, nemožnost cestovat nebo moc komunistické strany. Ve skutečnosti často mluví o vlastním mládí. Zde funguje psychologický mechanismus, který Vyprávěj využil dokonale. Lidé mají tendenci vzpomínat na minulost selektivně. Nepamatují si všechno. Pamatují si hlavně emoce. A emoce bývají překvapivě odolné vůči faktům.
Nikdo netouží po frontách na banány, ale mnoho lidí touží po době, kdy jim bylo dvacet. Nikdo netouží po nedostatku zboží, ale mnoho lidí touží po pocitu, že celý život měli ještě před sebou. Vyprávěj tyto dvě věci spojil tak šikovně, že pro mnoho diváků začaly splývat. Najednou nebyla normalizace spojena s Gustávem Husákem nebo Státní bezpečností. Byla spojena s céčky, Spartakiádou, televizními pořady, dětskými hrami a rodinnými večeřemi.
Jen málokdo vzpomíná na systém
Seriál nevytvořil nostalgii po režimu, vytvořil nostalgii po životě v režimu, což je podstatný rozdíl. Přesto má tento přístup i svou problematickou stránku, protože každá nostalgie totiž funguje jako filtr. Vyprávěj se soustředil na každodennost, což je z hlediska vyprávění naprosto legitimní. Jenže každodennost má zvláštní schopnost zjemňovat konflikty. Když se kamera soustředí na rodinné oslavy a dětské hry, politické násilí se automaticky odsouvá do pozadí.
Divák pak získává dojem, že minulost byla vlastně docela normální a svým způsobem má pravdu. Pro většinu lidí skutečně normální byla. To ale neznamená, že byla svobodná. Právě tady vzniká paradox, který je pro českou společnost typický dodnes. Lidé dokážou současně uznávat, že komunistický režim nebyl demokratický, a zároveň na něj vzpomínat s určitou nostalgií.
Z pohledu historika to může působit jako rozpor. Z pohledu člověka je to naprosto přirozené. Nikdo totiž nevzpomíná na systém, vzpomíná na vlastní život. A Vyprávěj tuto skutečnost pochopil lépe než většina české televizní tvorby. Místo velkých ideologických debat ukázal dějiny jako kulisu.
Vyprávěj bez Veroniky Freimanové si snad ani nelze představit
Emocionální spouštěč
Politické události se v seriálu odehrávají, ale většinou vstupují do života postav zvenčí. Hrdinové neřeší historii jako učebnici. Řeší ji jako něco, co jim komplikovalo nebo měnilo každodenní život. Proto působí seriál autenticky. Lidé si totiž skutečně nepamatují dějiny tak, jak je později popisují knihy. Pamatují si je prostřednictvím osobních příběhů.
Vyprávěj navíc přišel ve velmi specifickou dobu. V době vysílání, lépe řečeno premiéry, už od pádu komunismu uplynulo téměř dvacet let. To znamená, že generace, která normalizaci zažila jako děti nebo mladí lidé, se dostala do věku, kdy začíná bilancovat. A nostalgie je vždycky nejsilnější právě ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že určitá část života definitivně skončila.
Není náhoda, že seriál oslovil hlavně střední generaci. Ne protože by chtěla návrat socialismu, ale protože chtěla návrat svého mládí. To jsou dvě úplně odlišné věci, které se však v médiích často zaměňují. Vyprávěj navíc mistrně pracoval s detaily. Dobová hudba, nábytek, oblečení, hračky, automobily, televizní pořady. Každý předmět fungoval jako emocionální spouštěč. Divák se nemusel soustředit na příběh. Stačilo zahlédnout starý mixér, školní aktovku nebo známou písničku a vzpomínky se dostavily samy. Seriál tak vlastně neprodával děj. Prodával paměť. A to je možná důvod, proč byl a stále je tak úspěšný.
Jak tehdy opravdu bylo?
Mnoho historických seriálů se snaží vysvětlovat minulost. Vyprávěj ji nechával prožívat. Divák nebyl studentem historie, byl návštěvníkem vlastního života. Proto se kolem seriálu občas objevovala kritika, že minulost příliš zjemňuje. Že z normalizace dělá útulnou rodinnou kulisu. Že upozaďuje nepříjemné stránky režimu. Jenže možná je zajímavější jiná otázka.
Není problém v seriálu, není problém ani v divácích. Možná je problém v tom, že česká společnost dodnes neumí oddělit vzpomínky na vlastní život od hodnocení politického systému. Proto se dodnes vedou nekonečné spory o to, „jaké to tehdy bylo“. Jedni mluví o represích, druzí o jistotách. Jedni o nesvobodě, druzí o mezilidských vztazích. A všichni mají částečně pravdu, protože každý mluví o něčem jiném.
Vyprávěj tuto zvláštní českou vlastnost nevyrobil. Pouze ji dokonale zachytil. Ukázal, že minulost není jen soubor dat, rozhodnutí a politických událostí. Je také soubor emocí. A emoce bývají mnohem odolnější než historická fakta. Proto se z Vyprávěj nestal jen úspěšný seriál. Stal se jedním z nejvýraznějších televizních projektů, které formovaly českou kolektivní paměť. Ne tím, že by přepsal historii. Ale tím, že připomněl, jak snadno si lidé dokážou splést nostalgii po vlastním mládí s nostalgií po celé jedné době.
Zdroje: autorský článek s využitím
